Je dobré si připomenout základní fakta, která paní poslankyně evidentně naprosto ignoruje: Česká republika je od začátku 90. let kritizována tuzemskými i zahraničními organizacemi, které se zabývají dětskými právy, za roztříštěný systém ochrany dětí, který v konečném důsledku vede ke stále přetrvávajícím vysokým počtům dětí v ústavní péči. Podle Národní strategie ochrany práv dětí je proto úkolem MPSV připravit zastřešující zákon o podpoře ohrožených rodin. Obsahem by měla být komplexní úprava ochrany práv dětí, podpory rodin a také optimalizace financování a řízení systému péče o ohrožené děti.

Řečeno běžným jazykem: potřebujeme především nastavit systém tak, abychom byli schopni pomoci rodinám s dětmi v těžkých životních situacích a děti nemusely být z rodin odebírány. A pokud už odebrány opravdu být musí, aby putovaly přednostně do širší rodiny či pěstounské péče a jen v krajních případech do péče ústavní. Nutně potřebujeme síť služeb pro rodiny, ze které budou moci sociální pracovnice vybírat podle toho, co je pro kterou rodinu nejvíce optimální. Zároveň diskutujeme s Ministerstvem spravedlnosti, co se dá zlepšit v oblasti soudů v kauzách týkajících se nezletilých dětí.

Účelem není přebrat právní úpravu z jedné země