Vážení přátelé, zbylo něco z magie nového roku, nebo už je dnešek všední? Dva pocity, které jsou od sebe na hony vzdálené, ale přitom je od sebe dělí jen úhel pohledu. Ještě ve čtvrtek byl rok 2026 úplně nový. Dnes už se odvíjí nezadržitelným tempem jako všechna léta před ním a zapisuje do dějin. Zmizela tím jeho magie? Pro mne ne. Moc dobře vím, že dokud člověk dělá, co má smysl, podrží si jeho dny kousek ducha.

I ve světě, který nás rozptyluje, mate, rozlaďuje na tisíc různých způsobů a z tolika různých zdrojů, zůstává jedna věc jistá. Řekla bych až hřejivě jistá. Že totiž se ze života nikdy nevytratí smysl, když alespoň trochu žijeme pro druhé. „Chcete-li vidět Boha, podívejte se na své děti. Nemusíte zdolávat vrcholy hor ani utíkat do pouště či hledat ticho, abyste zaslechli jeho hlas,“ řekl kdysi kardinál Dominik Duka, který nás letos k mé obrovské lítosti opustil.

Duch je mezi námi lidmi, v naší práci, kterou neděláme pouze kvůli sobě. V naší péči a myšlenkách na druhé. Tohle mi vytane na mysli a vůbec to nemusí být během kázání v kostele. Třeba, když uslyším písničku Vlasty Průchové Docela všední, obyčejný den. Kouzelná jazzová klasika z 50. let minulého století: