Úpadek českého školství je již snadno pozorovatelný i měřitelný. Ve srovnávacích testech se naši žáci propadají, mají s postupujícím časem stále méně znalostí. A jde nejen o absolutní propad měřitelných znalostí a o zaostávání za světem. Jde i o rozevírání nůžek mezi českými žáky i mezi školami. Zvyšuje se rozdíl mezi třetinou nejhorších a třetinou nejlepších žáků, zvyšuje se rozdíl mezi třetinou nejhorších a třetinou nejlepších škol. A to je tragédie!

Již od dob Národního obrození stál úspěch národa českého na základním školství. Za to, že jsme byli za Rakouska – Uherska nejvyspělejší částí monarchie, i za to, že jsme za první republiky patřily mezi 10 nejvyspělejších zemí na světě, vděčíme minulým generacím ředitelů a učitelů základních škol. A jim také patří náš vděk za to, že jsme byli před pučem v únoru 1948 tak vysoko, že jsme padali sice stejně rychle, ale z větší výšky, takže i po čtyřiceti letech socialismu jsme na tom byli lépe než jiní.

U nás v minulosti dostal kvalitní základní vzdělání každý. Z hlediska státu a jeho stability není podstatné, jaké vzdělání má hrstka vyvolených, podstatná je kvalita základu střední třídy. Zrychlující se úpadek našeho regionálního školství však tento náš náskok pozvolna likviduje. A po destrukci základního školství teď přichází na řadu i předškolní vzdělávání.