Ona zlomová linie ve skutečnosti probíhá mezi těmi, kdo jsou někde doma a hájí svůj domov i kulturu, a sociálními inženýry, kteří jsou doma všude a nikde a šilhají po kultuře jiné.

Nejde o nic specificky českého, podobný jev je možné pozorovat v celém západním světě. Tradiční strany pravo-levého spektra se dopustily chyb a nedokázaly zareagovat na měnící se poptávku veřejnosti. Původní pravo-levý souboj byl jakoby překryt novou dělící linií. Už jím není nějaký ten procentní bod sazby daně nebo nuance zákoníku práce. Tou linií je spor mezi konzervativismem a pokrokářstvím, mezi zdravým rozumem a neomarxismem, či mezi zakořeněnými a neoliberály.

Tradicionalisté tedy „zakořenění“ jsou ti, kdo jsou primárně někde doma, ctí tradice a přejí si pokračovat v odkazu svých předků, souzní s místem, kde se narodili. Chtějí udržet svůj hodnotový svět takový, jaký byl. Jejich postoj k životu, minulým a budoucím generacím by se dal shrnout do hesla „Převzít, přidat, předat.“ A pomoc bližnímu odvozují od významu slova bližní. Tedy ten, kdo je nám blízko.

Naopak pokrokáři jsou vlastně takoví „vykořenění“, tedy ti, kteří jsou doma všude a nikde. Za svůj původ se tak trochu stydí, své spoluobčany by nejraději podrobili převýchově. Jejich vztah k minulosti a budoucnosti by se dal zjednodušit do hesla „Je třeba vše zásadně přetvořit. Zbourat a začít od nuly“.