Jedná se o pohled všemožných „sluníčkářů“ (jak se této skupině začalo říkat – je to pojem nesprávný, typická nálepka, ale vžil se a většina lidí si pod ním dokáže představit relativně homogenní skupinu lidí, proto jsme se rozhodli jej v omezené míře používat), „humanrightistů“ (lidskoprávních aktivistů) a havlistů – mnohdy se tyto pseudosměry a přístupy vzájemně překrývají, prostupují a mají společný nejen systémový základ (jsou poplatné kapitalistickému systému), ale také názory na většinu dílčích a kosmetických otázek.

Hodnotíme-li názory těchto lidí, zeptejme se nejprve (stejně jako jsme učinili u odpůrců imigrace), jaké je sociálně-třídní pozadí jejich názorů. Dotazujme se, které sociální třídě prospívají postoje těchto lidí, kde je hmotný (materiální) zájem, určující jejich chování. Na tuto otázku jsme v první části analýzy odpověděli v případě havlistů a sluníčkářů. Které třídní zájmy však reprezentují neomarxisté a trockisté? Jedná se většinou o úzké třídní zájmy maloburžoazie, zejména nevýrobních účelných činností (obchod, finanční poradenství, pojišťovnictví) a části vrstev středně a vysoce příjmových sloužících pracovníků převážně z regionů velkých, odprůmyslněných měst – Prahy a Brna. Jejich třídním a sociálním zájmům vykořisťování levné pracovní síly krátkodobě zdánlivě pomůže – růstem počtu klientů, tržeb, platů, bude se však jednat o pověstné drobky z velkého koláče, který si rozparceluje zejména mamutí zahraniční kapitál. A jeho síla, výhody, útlak, monopolní ceny, sociální a cenový dumping (kartelové dohody), další konkurenční výhody nakonec začnou dopadat i na maloburžoazii (přestože si to možná nebude uvědomovat), určitá část sloužících zaměstnanců doplatí zase na atomizaci zájmů proletariátu právě způsobem začleňování uprchlíků do společnosti a propagandistickým krytím této akce.

Moderní epocha zahnívajícího kapitalismu přináší zajímavé rozpory. Kapitalismus na jednu stranu nemůže zastavit nutný dějinný vývoj. Dochází tedy v jeho rámci k objektivně zákonitému rozkladu a narušení postupně se přežívajících institucí a jistot. Je skutečností, že ve „vyspělých“ kapitalistických státech se „tradiční“ rodina, „tradiční“ škola, národ, stát a národní stát dostávají do krize. Jak jsme již řekli, tento stav je zákonitý a pokrokový. Ovšem všechny tyto procesy naráží na svoji kapitalistickou slupku. Kapitalismus staré instituce ničím nenahrazuje. Rozkládá staré, ale nevytváří nové. Je tedy logické, že se lidé cítí nejistí a nezajištění. To je vede k náchylnosti k různým reakčním ideologiím, které jim slibují vývoj zastavit, zakonzervovat. Nemá snad ani smysl říkat, že v minulosti takové snahy násilím odvrátit nutný vývoj vždy skončil pouze bolestnějším prosazením nutného vývoje. Ovšem takový stav je právě zdrojem podpory reakčních, zaostalých myšlenek v širokých masách společnosti. Dravému kapitalismu totiž není vlastní jakýkoliv respekt k tradicím, trvalým institucím nebo abstraktním hodnotám. Vše, co ho brzdí ve snaze udělat ze zeměkoule obrovský trh s volně směnitelnými komoditami, je pro něj překážkou. Proto je paradoxní hlásání idejí volného trhu bez přívlastků zrovna konzervativní pravicí. Je ovšem také příkladem toho, jak se „liberální“ i „konzervativní“ (i představitelé neoliberálního slepence, který je přesným ideovým – nadstavbovým – výrazem stavu materiální základny zahnívajícího kapitalismu) zastánci kapitalismu doplňují.

Objektivní základ současného kapitalismu však vytváří i druhou část jednoho politického spektra, operující reakční ideologií a hovořící podobně jako konzervativci, nacionalisté a fašisté o typických produktech kapitalismu – tradiční rodině, národním státu a národu. Touto skupinou je ortodoxní část trockistů, maoistů a anarchistů. Ti v prvé řadě rozpad tradičního národa a národního státu vítají jako vítězství nutného pokroku, považují je buď za staré haraburdí, nebo za čistý produkt kapitalismu, který neměl a nemá co dočinění s pokrokovým hnutím. Jejich nevědecký pohled na skutečnost stojí zcela v opozici nejen k historickému vývoji, ale i k současné praxi. Národ bez přívlastků není produktem kapitalistického vývoje, ale vznikal v mnohem delších a letitějších procesech. V rámci kapitalistické industrializace začala vznikat jeho ve své době moderní, dnes už tradiční podoba, zneužívaná různými politickými odnožemi kapitálu ke krvavému útisku mnohých národů, ke koloniálním a jiným výbojům. Na druhou stranu sehrálo národní a národně-osvobozenecké hnutí řadu pokrokových úloh, velmi často bylo předehrou socialistických revolucí, a to tehdy, chápala-li politická složka, která v revoluci působila, národností otázku správně.