Očekávali bychom jméno člověka s jiným zázemím, u kterého bychom mohli předem předpokládat, že bude hájit zájmy životního prostředí a nikoliv průmyslu, pokud by například došlo na jednání o chemické politice, o zpřísňování či změkčování stávajících norem. Právě v této oblasti se totiž vede na světové i evropské úrovni poměrně bouřlivá diskuse, ochránci životního prostředí oprávněně varují před plíživě rostoucí nebezpečnou kontaminací nejrůznějšími produkty chemického či farmaceutického průmyslu, představitelé průmyslu naopak hájí zachování konkurenceschopnosti svého odvětví.

Richard Brabec, nominovaný na post ministra, se hájí s tím, že „nehodlá dusit naši zemi emisemi, avšak ani zákazy, nařízeními a obstrukcemi, které nás odsunují na chvost vyspělé Evropy“, jak sám napsal. To jistě chápeme, ale bohužel známe z minulosti vzdálenější i ze současnosti až příliš mnoho případů, kdy se právě chemický průmysl pod záminkou nedostatečně průkazných vědeckých poznatků a na nich založených „obstrukcích“ vehementně bránil regulacím takových dnes už spolehlivě zakázaných a notoricky známých toxických látek, jako je například asbest či některé nebezpečné pesticidy.

V minulosti se prakticky vždy ukázalo, že obavy o konkurenceschopnost – stejně jako předpokládané náklady s navrhovanou regulací spojené – byly velmi přehnané a nenaplnily se. Přijatá opatření naopak prokazatelně zachránila miliony lidských životů a v delším časovém měřítku přinesla i výrazný ekonomický benefit. Nedávno zveřejněné údaje z USA například ukázaly, že ekonomické užitky spojené s poměrně drastickým a průmyslem hojně kritizovaným zákonem na ochranu ovzduší za období 1990–2010 převýšily náklady trojnásobně až pětinásobně.