Ještě v relativně nedávné historii bylo zcela běžné, že občané každého národa byli na svou národnost velmi hrdí a zdůrazňovali kladné role vlastních lidí v dějinách. Jak jsou na tom v současnosti v této věci češi, moravané a slezané?Myslím, že hrdost na vlastní národnost lze postavit na dvou sloupech: minulosti a současnosti. Pokud jde o naši českou minulost, pak jistě není pochyb, že máme na co být hrdi. Vzpomeňme pár osobností, některých světového věhlasu, ať to byli vědci, sochaři, hudebníci, vojáci nebo politici. Karel IV, Gregor Johann Mendel (sám sebe vnímal jako německy mluvícího moravana, navíc uměl plynně česky), Petr Parléř, Josef Václav Myslbek, Mikoláš Aleš, Jaroslav Heyrovský, Jan Evangelista Purkyně, František Křižík, Antonín Dvořák.
Nebo vzpomeňme na československé legie a protinacistický a protikomunistický odboj, nebo Československé perutě v RAF. I přes temné skvrny minulosti, které si musíme přiznat - jako první mne napadají naši nacističtí (a komunističtí) udavači a kolaboranti - máme v naší bohaté historii na čem stavět.Jedna věc je však minulost a významné postavy, druhá věc je současnost a současní obyčejní lidé. Je nutné říct, že současnost má silnější vliv a rozhodující význam.
A musím bohužel říci, že pokud mám udělat nějaký výčet současných česko-moravsko-slezských pozitiv, bude to o hodně obtížnější. Jedním z nich je např. pracovní schopnost našich lidí. Ono přísloví o zlatých českých ručičkách platí - např. mám zprávu z Nového Zélandu, kde reference na české lidi je taková, že oproti polákům, kteří pracují sice rychle, ale nekvalitně, pracují češi sice pomalu, ale kvalitně.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV