V ekonomice s nízkou nezaměstnaností a množstvím neobsazených pracovních míst, kdy firmy mezi sebou soutěží o zaměstnance, je přitom přirozený tlak na růst mezd, a to napříč obory. Přesto se každý rok vede debata o zvýšení minimální mzdy. Vojtěch Munzar, poslanec a místopředseda sněmovního rozpočtového výboru, ale upozorňuje, že právě diskuse minimální mzdy paradoxně ohrožuje právě ty, kteří minimální mzdu pobírají.

Nad agendou minimální mzdy nepanuje shoda u ekonomů ani odborné veřejnosti. Jedna strana je jasně proti – vidí v ní škodlivou regulaci, druhá strana – minimální mzdu obhajuje, a to především pro její ochrannou funkci, kterou charakterizuje i její oficiální definice: zajištění, aby pracující člověk neupadl do chudoby a aby nedocházelo ke zneužívání sociálních dávek.

Díky tomu by potom měly být minimalizovány negativní dopady na jedince i na společnost a je tak podporována sociální soudržnost. Kromě této sociální roviny má mít minimální mzda ale i rovinu ekonomickou a měla by například zabránit úpadku pracujících do dluhové pasti. Zároveň má motivovat občany, aby nespoléhali na sociální dávky a aktivně si hledali práci. „Problém této definice je ovšem ten, že je to právě minimální mzda, která pokřivuje trh a omezuje zaměstnanost těch, které má chránit. Z čistě ekonomického pohledu je totiž trh práce stejný jako každý jiný. Existuje na něm strana poptávky – tedy zaměstnavatelé, a strana – nabídky, na které stojí zaměstnanci. A stejně jako každému trhu i zde škodí zavádění všemožných regulací, které minimální mzda představuje,“ říká Vojtěch Munzar, poslanec Parlamentu ČR.