Nacher (ANO): V detailech se vyřádím až ve druhém, případně ve třetím čtení

Dámy a pánové, pěkné poledne. Musím říct, že jsem tedy příjemně překvapen, protože jsem jeden z těch, co tady institut hromadných žalob nebo také hromadné řízení velmi tlačí, a také se musím přiznat, že jsem vůbec nečekal, že to dneska přijde na řadu, abych se přiznal, takže to budu mít stručnější, než jsem původně chtěl, a možná v těch detailech se vyřádím až ve druhém případně ve třetím čtení.

Jak říkala paní ministryně, institut hromadných žalob je velmi podle mě užitečná věc, která zde za mě tedy zoufale chybí, zejména tedy v českém prostředí. Jak bylo řečeno, už funguje v různých podobách ve více než 20 zemích EU. Institut hromadných žalob vlastně pomáhá všem. To se stane málokdy. Všem těm účastníkům. Spotřebitelům, aby se domohli svého práva, a jde o ty případy, které jsou jako přes kopírák. To znamená, kde jde o nějakou drobnou částku, zejména u té strany nabídkové, která nabízí nějakou službu, typově banky, pojišťovny, operátoři apod., ale kde ta částka není tak velká, že se to tomu spotřebiteli vyplatí individuálně žalovat. Podle mě to pomůže i podnikatelům na té druhé straně, protože se odliší ti, kteří se ke spotřebitelům chovají slušně, od těch, kteří to tzv. zkouší. A konec konců to pomůže i státu, protože se výrazně odbřemení soudní soustava.

V tom materiálu nevím, jestli ještě v tomhle, ale v tom původním, a já si to vypůjčím, se pracuje s termínem racionální apatie. To si myslím, že krásně vystihuje vlastně ten stav. Ti lidé racionálně to vlastně dopředu vzdají, do těch sporů vůbec nejdou a pak to může na první pohled vypadat, že se u nás vlastně nic neděje. Ale ve skutečnosti v podhoubí ta nespokojenost i přes tu kultivaci prostředí v posledních letech je a spotřebitelé jsou nespokojení. Ne nadarmo my jsme jedni z největších stěžovatelů obecně, ale zároveň jsme téměř na posledním místě s tím dotahovat ty spory do konce. Takže já tady konzistentně od začátku tohoto volebního období, a jsem tu první volební období, hájím princip posílení mimosoudních orgánů, jako je ERÚ, ČTÚ, finanční arbitr zejména, ale právě i ten institut hromadných žalob.

Když se podíváte, tak v jednotlivých zemích fungují různé varianty, jak už bylo řečeno zpravodajem, opt-in, opt-out, různé variace působnosti zákona, kdo může být žalobce, různé ochrany proti zneužití a šikanózním žalobám. Já sám od začátku jsem zastáncem toho, aby institut hromadných žalob pomohl spotřebitelům, kteří chtějí, aby jim bylo pomoženo, a jejichž cílem není právě šikana. Proto jsem od začátku pro tu variantu opt-in.

A já si vám dovolím, mám takovou tabulku, dovolím si vás seznámit tady s tím, jaké je vlastně současné znění tohoto návrhu z dílny Ministerstva spravedlnosti oproti tomu původnímu, protože mám pocit, že tady v kuloárech se kritizuje ten institut hromadných žalob, ale podle mě se kritizuje ta prapůvodní, prapůvodní norma, nikoliv ta aktuální verze. Protože ta se, a už to tady řekl Dominik Feri, ta se změnila. Ale nevím, jestli všichni vědí, jak.

Když se podíváme na žalobce, pardon, když se podíváme na působnost zákona, tak v tom původním to byly všechny soukromoprávní spory, v té aktuální verzi už jsou to jenom spotřebitelské spory. To znamená, je to ta ochrana spotřebitele. To je velké zúžení, to je potřeba si říct. Když se podíváme na žalobce, tak předtím to byl správce skupiny, to byl ten investorský princip, nějaká nezisková organizace, případně člen skupiny, teoreticky i ten poškozený. V té nové verzi je to etablovaná, prověřená nezisková organizace, která řeší ty spotřebitelské spory, působí na trhu dva roky. Klidně nemám problém s tím, navrhnout delší působení na trhu, aby někdo neměl pocit, že se zneužívá toho, že někdo si založí nějakou organizaci, a pak bude podávat hromadné žaloby, klidně pět let. Stejně si myslím z hlediska kapacity, že to tady zvládnou čtyři pět velkých celostátně působících společností typu Asociace občanských poraden, Poradna při finanční tísni, Člověk v tísni a podobně. Dále se může ozvat poškozený spotřebitel, a to s písemným souhlasem 10 a více spotřebitelů. To znamená, že ten, řekněme, investorský princip je opuštěn.

Nezbytný souhlas poškozených předem. V té původní verzi se nevyžadoval, v té současné aktuální verzi se vyžaduje. U toho opt-inu, u toho opt-inu je to minimálně 10 poškozených. V určité míře se tam dál pracuje s tím opt-outem, který byl předtím jako hlavní, teď je tam u případů, které jsou do 3 tisíc korun nároků. Nemám problém s tím, aby ten opt-out tam případně nebyl vůbec. Tím se dostávám k tomu, jací členové jsou zapojeni do toho řízení. Předtím to bylo to odhlašovací, ten systém, ten opt-out, v této chvíli je ta hlavní tíha, a to gros opt-in. To znamená, kdo cítí, že by měl hájit ta svoje práva, ať se aktivně přihlásí, a ne aby doma čekal na kavalci, kdo všechno ho za něj přihlásí do nějakých sporů a on pak bude čekat, jak to dopadne. Tam souhlasím s tím, že by se to dalo zneužívat. Toto, si myslím, že ne.

Obecné podmínky hromadného řízení, ty byly také zpřísněny. Na začátku byly víceméně mírnější, bych řekl. V této chvíli došlo k některým pojistkám, například možnost navrhovat složení jistoty do soudní úschovy, podmínka platební schopnosti žalobce, transparentní financování, a tak dále, a tak dále. To znamená, ten původní návrh byl takový ten americký, který si myslím, že k nám moc nepadá a který by skutečně mohl magnetizovat určité zneužívání. Ten aktuální je už víc evropský a má svoji logiku.

Ve druhém a dalším čtení se můžeme pobavit o způsobu financování hromadných řízení, protože v každé zemi, v každé zemi je to jinak. Ale například v Německu nebo v Rakousku se podílí na financování těch hromadných žalob u těch spotřebitelských organizací třeba stát. Tak jenom abychom věděli, že dokonce i stát v tomhle tom se může nějakým způsobem angažovat.

Pokud jde o ten samotný proces, tak i ten je vlastně rozdělen na dvě základní fáze. Před tím hromadným řízením ve věci samé, kde se rozhoduje o tom obsahu, tak se vůbec rozhoduje o přípustnosti té hromadné žaloby. To znamená, je to, řekněme, dvoufázová záležitost. I toto by vedlo k tomu, aby nedocházelo k nějakému šikanóznímu jednání vůči některým společnostem. Z minulosti u nás máme příklady, například pokud jde o bankovní poplatky. Toho jsem se aktivně účastnil, takže mám tu zkušenost i z trhu. A úplně fakt nejhorší, co se může stát, je, že jeden soud rozhodne, že ta banka ten poplatek účtovala oprávněně a druhá, že nikoliv. To potom ten spotřebitel skutečně neví, co si o tom má myslet, byť jsou to skutečně úplně totožné smlouvy, nebo velmi podobné, vlastně na stejný produkt. To vymáhání práva je nepředvídatelné a nemůžeme se potom divit, že lidé do těch sporů samozřejmě nejdou. V případě, že by šli, tak jsou to potom individuální stovky případů, které zatěžují celý, celý ten systém.

V těch dalších čteních se můžeme pobavit i o rozdílu mezi hromadnými žalobami a reprezentativními žalobami, což je vlastně v zásadě to, kam to víceméně směřuje. Ale to bych nechal na druhé čtení. Jsem rád, že se tady o tom můžeme pobavit. Doufám, že to stihneme v tomto volebním období. Koneckonců je to součástí vládního programového prohlášení. Děkuji vám za pozornost.