Přestože si občané jistě zaslouží vědět, jak jejich volení představitelé rozhodují, v mnoha případech mají smůlu. Většina poslanců má totiž za to, že zákulisní handlování má přednost před transparentností. Nikdy se například nedozvíme, jak ten který poslanec rozhodoval při výběru členů dozorčích rad významných institucí, jako je Česká televize, Všeobecná zdravotní pojišťovna a řada dalších.

I když za volbou nového ochránce práv stáli s největší pravděpodobností poslanci vládní koalice, KSČM a SPD, nikdy to nebudeme vědět s naprostou jistotou. Občané se sice svého zástupce můžou dotázat, jak hlasoval, nemají ovšem jak ověřit, zda jim skutečně říká pravdu. Kontrolní mechanismus v tomto případě selhává.

Přitom se nejedná o žádnou maličkost. Zvolení Stanislava Křečka znamená oslabení důležité instituce, na kterou se často obraceli naprosto zoufalí lidé, kteří nenašli zastání jinde. O to smutnější je, že jeho volba prošla jen těsnou většinou – pokud by veřejný tlak zviklal byť jen 3 Křečkovy podporovatele, nezvítězil by.