Není to tak dlouho, co na náměstích v Praze volali dnešní mocní politici a restituenti včetně našeho polistopadového prezidenta: „My nic nechceme, my chceme jenom demokracii !!!“ Pod touto rouškou demokracie se skrývalo nové přerozdělování majetku v Československu. Nejdříve přišla na řadu rodina Havlů, mimo jiné si nechali do puntíku vše vrátit. No budiž, ale když pravda a láska vítězí, tak hesla v listopadu měla vypadat asi takto. „ Ať žije demokracie, a rozdělení státního majetku vyvoleným.“ Mezi vyvolené kromě některých disidentů patřili někteří chudí šlechtici, kteří dostali od ministra Rumla české státní občanství. Bez občanky by těžko něco dostali. A pak v rámci demokracie byl stát rozkraden v privatizacích. Na začátku byla hesla „ my nic nechceme“

Jak to bylo s  církvemi? Za více než 20 let žádné restituce nepřicházely na pořad dne, neřešily je ani takové kapacity, jako byl prezident Havel, Klaus a Zeman. Proč?  Možná, že v té době bylo ještě kde brát. Rozkradený stát se dostal do rukou Nečasovy vlády a největší restituce byla na světě. V takovém rozsahu a za takové finanční náhrady, které nebyly nikdy zdůvodněny, se dají považovat jako poslední akt krádeže státního majetku, tedy nás všech a to ani nehovořím, že v případě referenda by neprošlo vůbec nic.  Ale zase zaznělo před sepsáním zákona a podepsáním smluvních ujednání o vrácení majetku. „ Dostaneme toho málo, byl to kompromis, my jako představitelé církve jsme hodně zdrženliví, nechceme úplně všechno.“  A kdo nám veřejně řekl co je státní a co církevní? Nikdo. Je třeba církvím opravdu dopřát, aby mohli její představitelé tu svou duchovní službu provozovat asi 10% našeho obyvatelstva.  Majetek a neuvěřitelné finanční náhrady dostanou k provozování duchovní činnosti pro 90% obyvatel. To je nepoměr a to nehovořím ani o tom, kde k tomuto majetku církve přišly. Určitě ne z desátek.