Tento text ale neříká, že genderové kvóty jsou skvělé (i když to tak jistě mnozí pochopí). Je o společnosti, ve které žijeme. A tedy o tom, že když je nás, mužů a žen, na světě 50 na 50, když máme na drtivou většinu věcí stejné schopnosti (pomíjím to, že muži stále o trochu rychleji běhají, ale podstatně hůře by asi rodili děti), a máme stejné vzdělání (ženy leckde vedou), musí být pro stav, kdy v některých oblastech okupuje pozice dominantně jeden „gender“, nějaký vskutku silný důvod. A pokud není, stojí to za zamyšlení.

Začnu s tím, co byl přímý impulz k tomuto textu – o případu paní Jourové. Nehodlám psát o schopnosti vlády navrhnout dobré kandidáty do Evropské komise, handrkování kolem nich a podivné komunikaci završené skandálním obchodem „komisař za sociální výdaje“. Rád bych zmínil ale toto. Paní Jourová, ačkoliv ji neznám, je podle dostupných údajů z vládních kandidátů tím nejvhodnějším. A příslib designovaného šéfa komise rovnováhy mužů a žen v jeho týmu, je navýsost rozumný. Nejen politicky, ale i věcně (politika není ani sprint na 100m ani porod).

Je pro mne proto šokující, že i tak více než desítka zemí, která navrhla své representanty do komise před námi, sáhla výhradně po mužích. V této situaci, země, které do komise vyšlou ženu, budou moci od Junckera očekávat logicky větší vstřícnost při přidělení portfolia „svému komisaři“. Proto se mi zdá vládní rozhodnutí, pominu-li to, co se dělo kolem něj, rozumné, odpovědné a pro naši zemi výhodné. Přesto si to naše kandidátka na komisařku od mnoha lidí schytala za to, že jí k funkci „pomohla sukně“.