Politické hnutí Občané městu, město občanům se řadí k těm, kteří tlak na změny v oné době považovali, a také nyní považuje za žádoucí.
Za jednu z těch zásadních vnímáme takové prohlubování demokracie, resp. demokratických procesů, v nichž občan nebude pouze jakýmsi přívažkem změn, ale jeho aktivním činitelem, nebude uskutečňovat jen účelové záměry politiků a politických stran, ale bude vytvářet a podílet se na alternativních variantách vývoje, který v prvé řadě nepovede k uzurpaci moci určitých mocenských nebo mocensky závislých politických anebo ekonomických skupin, které z občana učiní pouhého vazala iluzí, nikoliv žádoucích změn.

Listopad 1989 nepovažujeme za výsledek konspirativních teorií o spiknutí dovnitř anebo vně tehdejšího společenského upořádání, zradu Gorbačova apod., ale jako objektivní proces, k jehož další kvalitě vývoje mohlo, ale jistě nemuselo dojít, pokud by byla vůle zejména ze strany tehdejších vládnoucích stranických komunistických elit ke změnám, s nimiž by otevřeně seznámily občany. Kredit tehdejšího režimu se vyčerpal ekonomicky, politicky i morálně. Omylem bylo, a další vývoj to jen potvrzoval, že i tehdy tzv. opoziční struktury vůči reálnému socialismu připustily pouze jednu z možných cest vývoje, jíž se ukázala „privatizace“ celé společnosti úzkými spojeními tehdejších státně byrokratických struktur. Řada z nich mezitím stihla předat moc a vliv těm současným, které vystupují nikoliv jako autority, ale spíše jako budoucí autoritáři disponující mocí nikoliv z pohledu přirozeného společenského uvědomění, ale vzhledem k síle svého ekonomického a politického postavení. Někteří z nich nám dokonce vládnou a jsou nám dávány za vzor úspěchu! To je jeden z paradoxů polistopadového vývoje. Rizikem tohoto aspektu vývoje je mj. to, že moc a svůj vliv tyto skupiny nebo jednotlivci opírají o hluboký propad důvěry občanů v demokracii a změny, jež se musejí odvíjet především od jejich vlastní občanské angažovanosti. Příznakem úpadku dnešní občanské společnosti je tendence konzumně kořistnického charakteru, který odsunul do pozadí právo, sociální akcentaci, morální a lidskoprávní aspekty.

Jsme toho názoru, že je-li společnost skutečně vyspělá, pak ji netřeba poučovat ani o lidských právech. Je ale nezbytné snažit se, aby se práva lidská, sociální, ale i ekonomické podmínky nesly v duchu vzájemné koexistence, protože při absenci kteréhokoli z nich se ve společnosti dříve nebo později začnou její rozdíly více a více vyostřovat. To ukazuje nejen historie dávná, ale i naše současnost.