Paní předsedající, pane ministře, kolegyně a kolegové. Já bych chtěl upozornit při projednávání tohoto návrhu na jeden typický, řekl bych, naši novodobou demokracii provázející efekt, a to je neúcta k duchovnímu vlastnictví. Já mám pocit, že někde pořád hluboce v sobě máme zakódováno, že jediný produkt je kliková hřídel nebo nasbírané brambory, zkrátka že co není uděláno rukama, jako by si nezasluhovalo úctu a ochranu.

Tento zákon je o nárocích a právech autorů. A my tradičně při projednávání takovýchto předloh řešíme problém chování jejich kolektivních správců a dokonce bych řekl ještě spíše chování jejich výběrčích. Ano, já souhlasím s tím, že je tam mnoho excesů, že by měli v tomto ohledu mít daleko větší kontrolu, že by si kolektivní správci měli hledět toho, jakým způsobem ve veřejnosti vystupují jimi najatí zástupci v regionech. S tím vším souhlasím, ale jak to souvisí s tím, že autorovi náleží přece úplně stejná odměna, má stejná práva jako třeba majitel patentu. Ten přece s tím také obchoduje, prodává licenci k němu oboustranným obchodním jednáním a zúročuje svoji duchovní invenci úplně běžným způsobem. Tam nám to nevadí. Proč nám to vadí u spisovatele, u instrumentálního interpreta, proč nám to vadí u skladatele, tomu já nerozumím.

Myslím si, že by bylo dobré, abychom se na tuto předlohu dívali právě z tohoto pohledu a neřešili výběrčí v regionech. Že zazněla v diskusi ve výboru nebo v komisi také poznámka, že kolektivní správci autory šidí, když to přeložím jinými slovy – kdoví kolik oni vlastně těm autorům dají. No, je to spravedlivé, ale pak bychom se měli zastávat autorů vůči kolektivním správcům a neupírat autorům nárok na odměnu. Že jsou vybírány kolektivními správci, to je prostě systém, který je běžný v demokratickém světě a já si těžko umím představit jiný. Neumím si představit, jak Zdeněk Svěrák obíhá hotely a restaurace a žádá si od nich 50 haléřů, nebo kolik za to, že někde zaznělo v rádiu nebo v televizi jeho dílo. Prostě to nejde. Jiným způsobem se to dělat nedá.