Limity naší zahraniční politiky

V úterý 7.12. se v podvečerních hodinách uskutečnila velmi zajímavá beseda s tématem „Limity české zahraniční politiky“. Beseda se uskutečnila u příležitosti 75. narozenin exministra zahraničí a také i předsedy Valného shromáždění OSN (2002 – 2003) a někdejšího místopředsedy vlády Jana Kavana. Dá se říci, že Jan Kavan byl největším znalcem a odborníkem na zahraniční vztahy od roku 1989 a zároveň i nejlepším naším ministrem zahraničí. Kromě oslavence se besedy zúčastnili i další osobnosti s mezinárodním rozhledem – europoslankyně Kateřina Konečná, doc. Ilona Švihlíková, politolog Zdeněk Zbořil a někdejší disident Petr Pospíchal. Do diskuze svými názory přispěli i poslanec Mgr. Jiří Kobza, doc. Radim Valenčík, exministr dopravy Ing. Jaromír Šling a další. Beseda se nesla v odborném duchu a všichni účastníci se ze svých zorných úhlů zamýšleli nad tím, jaká je a jaká by naše zahraniční politika měla být. Výsledek byl docela jednoznačný. Nemáme žádnou aktivní zahraniční politiku, a protože nemáme definovány ani naše národní zájmy, tak nelze vidět sepjetí zahraniční politiky s ochranou a prosazováním národních zájmů. Nemáme osobnosti, které by důstojně reprezentovali náš stát a poslední naši ministři zahraničí jsou spíše naší ostudou než důstojnými partnery svých zahraničních protějšků. Každému soudnému člověku je zřejmé, že ministr zahraničních věcí je reprezentantem svého státu navenek a těžko jím může být odrostlejší adolescent bez životní a politické praxe, zejména praxe v zahraničí. Beseda se samozřejmě zabývala širokým spektrem parametrů, které naši politiku ovlivňují – od členství v různých mezinárodních organizacích přes absenci nerostných zdrojů až třeba po naše území, které se rozkládá v samém středu evropského kontinentu. Jednoznačným závěrem je skutečnost, že čím více mezinárodních smluv a paktů  republika uzavírá, tím je i její zahraniční politika více a více limitována a její suverenita omezována. Tyto smlouvy zahrnují všemožné druhy – od politických, ekonomických, finančních, vojenských až třeba po různé lidskoprávní, humanitárně pomocné atd. Stát se tak stává stále více svázaným a stále více nesamostatným v rozhodování o své vlastní zahraniční politice. A nejen zahraniční.