Lisabonská smlouva (2009) zavedla novinku: členské státy, zastoupené premiéry v Evropské radě, mají při nominaci kandidáta na post šéfa výkonné moci v EU – předsedy Evropské komise přihlédnout k výsledkům voleb do Evropského parlamentu („EP“, čl. 17/7 Smlouvy o EU). (V tomto ohledu je právo EU mimochodem dál než česká ústava, která prezidentu republiky žádnou podobnou povinnost při jmenování premiéra nestanoví.)

Na povinnost přihlédnout k výsledku eurovoleb reagovaly evropské politické strany jediným možným způsobem: již před volbami představily svoje kandidáty na předsedu Komise. Jak jinak by se měla oficiálně Evropská rada dozvědět, kdo je nominantem vítězné strany? A jak se to měla dozvědět sama vítězná strana (Evropská lidová strana, sdružující přes 70 evropských politických stran)? Mělo se snad čekat až po volbách? To bychom se nové Komise možná dočkali k Novému roku.

Nominace kandidátů na předsedu Komise evropskými politickými stranami měla ještě jeden pozitivní důsledek: dala evropské politice personální konflikt, tolik žádaný médii. Hlavní politické proudy v Evropském parlamentu teď konečně dostaly konkrétní tváře, s nimiž se evropský volič měl možnost identifikovat. Evropská politika totiž dosud trpí syndromem mezinárodní organizace: politici se sejdou kolem kulatého stolu a diskutují, dokud neporodí nějaký výsledek; střet politický proudů za tímto výsledkem ale není znám, což neuspokojuje média, žádající nějaký konflikt.

Povinnost přihlédnout k výsledku eurovoleb vepsaly do Lisabonské smlouvy samy členské státy s tím, že toto neznamená automaticky povinnost akceptovat kandidáta vítězné evropské frakce. Jenže držet se tohoto volného (a správného) výkladu poté, co proběhly celoevropské kampaně s tvářemi nominantů, se ukázalo jako demokraticky nerealistické: z hlediska demokratizace EU by šlo o obrovskou blamáž a podvod na voličích. Zdá se, že členské státy vypustili džina z láhve a samy se fakticky připravily o jednu významnou pravomoc. Evropská komise je totiž ten orgán, který navrhuje většinu evropské legislativy, a role jejího předsedy je i v tomto ohledu zásadní.