Hlavním argumentem bylo to, že je zkrátka pod rozlišovací schopnosti zákazníka vybrat si na první pohled nejlepší  auto pro přepravu a tím selhává tržní mechanismus, který by dostal z trhu nepoctivé a drahé taxikáře.

Nelze dopředu vědět, jak se bude chovat řidič, často člověk neví, kolik bude daná jízda stát, zákazník nemá záruku že má člověk poskytující službu řidičské oprávnění, znalosti o místopisu dané oblasti a zároveň je také nutno konkrétní automobily jasně a srozumitelně označit. Toto vše řeší licenční systém s jasně předepsanými podmínkami. Pokud úspěšně absolvujete test a také splníte další podmínky, můžete provozovat taxislužbu.

Jsou ale tyto podmínky ze strany státu adekvátní i ve 21. století?

Vezměme si to postupně. Aplikace Uber a také jiné moderní nástroje efektivním způsobem řeší veškeré dřívější důvody k uvalení regulace na dané odvětví. Řidiči jsou v aplikaci hodnoceni samotnými uživateli, přičemž jsou jejich hodnocení veřejně přístupná a Uber také ze systému automaticky vyloučí řidiče s nízkým počtem pozitivních recenzí (hraniční je hodnota 4,5/5).