Paroubek: Dny dluhového otroctví

Liberálové si včera připomněli Den daňové svobody spojený s představou, že doteď jsme pracovali „na stát“ a teprve od včerejška „pro sebe“. Snaží se tak podpořit představu, že čím nižší daně, tím lépe. Měli bychom si však připomínat i dny, kdy se pohybujeme v dluhovém otroctví.

Každoročně Sněmovna svým hlasováním o státním rozpočtu sděluje, že napřed pojedeme hodně přes rok na dluh. Plánované příjmy státního rozpočtu na letošní rok činí jeden bilion korun, státní dluh na konci roku bude činit 1,8 bilionu korun. Pokud bychom chtěli tento dluh splácet, musely by na něj jít veškeré příjmy státního rozpočtu od letošního prvního ledna až do 25. října příštího roku. Až 25. 10. 2015 by tedy byl posledním dnem, kdybychom vybředli z dluhového otroctví.

Zrušení progresivní daně z příjmů a snížení daní korporací na úroveň, která umožňuje každoroční vývoz čtvrt bilionu korun dividend ze země, tento otrocký rámec značně zvětšilo.

Dluhové otroctví přitom má několik podob. První je obsluha státního dluhu, která spočívá v úhradě úrokových sazeb (většinou kupónů dluhopisů) a v refinancování splatných emisí. Dokud na to máme, je tu jen riziko, že to bude dražší.

Jakmile však začnou splátky haprovat, začne se svoboda rozhodování omezovat na výběr, jestli to chceme schytat klackem, nebo bičem. Nastupuje kuratela Evropské komise a Mezinárodního měnového fondu, vnucují se programy vnitřní devalvace (snižování mezd a důchodů, nezaměstnanost, pád cen aktiv) a privatizace zbylých veřejných služeb. Zkušenost ze Španělska nebo Řecka přitom říká, že tato opatření dluh neřeší a spíše jej zhoršují.

Zatím na to máme, či přesněji – zatím to jde. V březnu jsme tak spláceli tříletý dluhopis v objemu čtyřicet šest miliard korun, ale na tuto splátku jsme si samozřejmě vypůjčili. Hrubá emise střednědobých a dlouhodobých dluhopisů v prvním čtvrtletí dosáhla 67,1 miliardy korun, takže jsme si udělali mírného strejčka na příště.

Skutečné splácení státního dluhu – že by jej někdo zmenšoval, nikoliv pouze osvěžoval – je sice teoreticky možné, ale v praxi se s něčím takovým setkáváme velice zřídka a pokud je tento dluh v rozumných mezích, je to vnímáno spíše negativně. Když se o to například pokusil americký prezident Bill Clinton (demokrat), za jehož vlády se federální rozpočet překlopil do výrazných přebytků, byl republikány tvrdě zkritizován za příliš vysoké daně.

Následující republikánský prezident George Bush potom prosadil prudké snížení daní pro vysoké příjmy a další úlevy, které spolu s vysokými válečnými výdaji uvedly zemi do rekordního zadlužení. Toho pak později využila republikánská opozice k vydírání demokratického prezidenta Baracka Obamy formou „občanské války“ v Kongresu s pravidelnými hrozbami státního bankrotu USA.

Topolánkova vláda „moudře“ využila této historické zkušenosti a při snižování daní a rekordních výdajů na různé virtuální investice a penězovody pro přátele („systémy“, „služby“ a „vícepráce“) hovořila o potřebě úspor a přebytkového rozpočtu. Teprve později se ukázalo, že Topolánkův reformní batoh, se kterým se pak vláčel i Petr Nečas, to nejdůležitější skrýval na dně. Bylo tam zdvojnásobení státního dluhu.

Zadlužená země nemusí mít starosti, pokud hospodářství roste, má dobrou pověst, dluh není příliš velký (což je relativní), podíl krátkodobého dluhu je malý, úroky jsou nízké a domácí měna je stabilní nebo mírně posiluje. Nejlépe se dluh utopí ve vysokém hospodářském růstu, pokud se zároveň omezí jeho zvyšování. Když se to zkombinuje s mírnou inflací (když nejsou nové emise, růst úroků nevadí), dá se z toho vybřednout.

Vezměme uvedený výčet podmínek pro klidné soužití s dluhem odzadu. Téměř třetina státního dluhu je v cizích měnách. Naštěstí se tento podíl snižuje. Ještě roku 2012 jsme si půjčili na zahraničních trzích šedesát devět miliard korun, loni už nic a letos zatím taky nic. To bylo rozumné.

Když na podzim ČNB snížila směnný kurz koruny asi o sedm procent, bylo to, jako kdyby se k těm zahraničním emisím přihodil sedmiprocentní úrok. Kdyby ČNB naopak nechala měnu svému vývoji a zřejmě i pokračujícímu trendovému zpevňování, zahraniční státní dluh by se naopak zlevňoval.

Úrokové míry jsou nyní extrémně nízké a podle některých ekonomů mohou zůstat nízké ještě velmi dlouho. Evropská centrální banka dokonce sesunula svoji nejnižší sazbu na úroveň minus 0,1 procenta. Snaží se znevýhodnit plané polehávání peněz na účtu.

Negativní úrok už předtím vyzkoušely dánská a norská centrální banka, ale prosazovali jej i reformátoři v časech Velké krize 30. let u alternativních lokálních měn. Místo negativního úroku je opatřovali placeným kolkem, který se musel po několika měsících obnovovat. Každý se pak snažil peněz před datem kolkování zbavit, a když nebyla příležitost k nákupům, zvolil předčasné placení obecních daní.

Poptávku totiž podporuje jak větší peněžní zásoba, tak rychlejší oběh peněz. O větší zásobu se snaží různé nástroje „kvantitativního uvolňování“ (QE), do kterého se nyní pouští i ECB po vzoru amerického Fedu. Ale současné použití negativního úroku, který znevýhodňuje držení peněz, pomůže zvýšit také rychlost peněžního oběhu.

Strategie financování státního dluhu ČR počítá s nízkými úroky zhruba na současné úrovni ještě pro rok 2017. Epizoda nízkých úroků však jednou skončí. Co se stane, když se úrokové sazby zvýší o jeden procentní bod a my budeme muset refinancovat dva biliony korun státního dluhu v nových podmínkách? K výpočtu potřebujeme vědět, kolik toho budeme muset refinancovat ročně.

Průměrná doba do splatnosti činí 5,7 roku, ale vedle toho existuje další údaj o „refixaci“, tedy obnově nastavení pohyblivých úrokových sazeb, která je 4,5 roku. Vyšší úrok by tak dopadl zhruba na pětinu státního dluhu ročně. Pro představu, kdyby se zvýšily úroky o procentní bod, bude to asi pět miliard korun ročně navíc.

Dobrá pověst země znamená, že si moc nevyskakuje, jinak se na ni udeří nástroji ratingu. Je to samozřejmě lepší než ozbrojený útok, ale debaty o zavedení „dluhové brzdy“, která je teď ve Sněmovně, sledují hlavně tuto obavu. Jestliže se k fiskálnímu paktu připojí skoro všichni, ti kdo váhají, jsou nápadní a podstupují zvláštní riziko.

Největší riziko však spočívá v tom, že dluh stoupá a ekonomika stojí nebo klesá. Znamená to zhoršení poměru dluhu ku HDP, který nyní tvoří 43,1 procenta. Ekonomika se obyčejně rozhýbává dotacemi a úlevami, neboli fiskálními stimuly (vedle těch měnových, jako je snaha o zvýšení peněžní zásoby a urychlení oběhu peněz). Úsporné programy jsou pravým opakem takovýchto politik a v české ekonomice způsobily obrovský výpadek hospodářského výkonu.

Dolní hranici české ztráty z politiky tupých škrtů si můžeme představit jako rozdíl mezi skutečným HDP a teoreticky stagnujícím hospodářstvím na úrovni roku 2008. Na úroveň roku 2008 jsme se totiž vrátili až roku 2013. A slabá ekonomika urychlila zhoršování poměru českého státního dluhu a HDP. Zachránilo nás jen to, že jsme začínali z nejlepší pozice v EU, takže bylo kam padat.

Když to shrneme, to, co jedni slaví jako svobodu, je ve skutečnosti citelná ztráta volnosti, omezení prostoru pro aktivní prorůstovou politiku. Snižování daní z let 2008 a dál bylo chybou a promítlo se i do růstu státního zadlužení. To nás vystavuje řadě rizik, která však můžeme vlastní vinou prohloubit tím, že bychom s dluhem bojovali jen snižováním výdajů. Ať se snižují tam, kde se krade.

Ale cesta z dluhového otroctví vede hlavně přes růst příjmů prostřednictvím spravedlivějšího, účinnějšího a racionálnějšího zdanění. Tím vzniknou zdroje pro kvalitní veřejné služby a aktivní politiku vlády na podporu hospodářského růstu.

Jiří Paroubek, expremiér a předseda strany LEV 21