Žijeme zkrátka v době, kdy české hospodářství zažívá konjunkturu. Česká ekonomika je přitom ve svém rozvoji limitována počtem kvalifikovaných pracovních sil a zdá se, že technologická revoluce a robotizace probíhá pomaleji, nežli by bylo žádoucí. Produktivita práce prostě neroste tak rychle, jak by bylo potřeba, a zavádění moderních technologií neuvolňuje významnější počty pracovních sil tam, kde by byly potřeba. České národní hospodářství přitom zdaleka nevyužívá všech růstových faktorů, které by využívat mohlo.

Sobotkova vláda po celou dobu své existence dělala politiku podpory spotřeby obyvatelstva tlakem na růst mezd jak ve veřejném, tak i v soukromém sektoru a zvyšováním důchodů. Celková atmosféra v české ekonomice se především díky Sobotkově vládě zásadním způsobem mění. Lidé začali více utrácet a v tomto roce oživil své výdaje i veřejný sektor.

Řekněme si ale otevřeně, že pokud jde o veřejný sektor a na něj navazující stavebnictví, zdaleka nejsou využity všechny možnosti a stále vázne příprava velkých veřejných investic, zejména liniových staveb. Na novém ministru dopravy bude záležet, a doufejme, že to bude někdo jiný než Dan Ťok, zda se podaří urychlit výstavbu především dálniční sítě a sítě silnic I. třídy. Stejně tak se zatím nedaří podstatněji čerpat peníze z evropských fondů. Kdyby čerpání peněz z evropské finanční perspektivy na léta 2014–2020 bylo pravidelné a optimální, znamenalo by to přírůstek dalších nejméně 2 až 2,5 % HDP.