Paroubek: Kdo je Jean-Claude Juncker?

Již Jan Lucemburský, český král a otec největšího českého panovníka, císaře římskoněmecké říše Karla IV., se cítil nejlépe na francouzském dvoře. Tedy kulturně, lidsky. Pokud se však bavíte i se vzdělanými lidmi v Německu, mluví o Lucemburcích jako o německé knížecí dynastii.

I J. C. Juncker, jak jsem ho poznal coby český premiér v letech 2005 – 2006, nemá problém plynule předcházet z dialogu s Němci v jejich řeči do hovoru s Francouzi v jejich jazyce. Obě řeči jsou pro něj vlastně mateřské. A ještě k tomu přichází vynikající angličtina, v níž je schopen vést také jednání i na nejvyšší úrovni bez překladatele.

Vynikající znalost tří klíčových unijních řečí však není jedinou jeho kvalifikací. Je skvěle detailně informován o všech podstatných politických záležitostech zemí EU a unie jako celku. Má mimořádný přehled o evropské a světové ekonomice a to jej předurčuje jako jednoho z hlavních evropských vyjednavačů v ekonomické oblasti (spolu s W. Schäublem).

Když jsme se poprvé s Jean-Claudem osobně setkali 30. května 2005, krátce poté, co jsem se stal českým premiérem, nejednali jsme o ničem menších, nežli o evropské finanční perspektivě na léta 2007-2013. Přestože jsem byl premiérský elév a Juncker na mně musel poznat nervozitu plynoucí z mého velkého respektu k němu, nezneužil toho. Byl nesmírně civilní, lidsky příjemný. Jeho návrh evropské finanční perspektivy byl pro Českou republiku velmi korektní, příznivý, i když ne tak skvělý, jako ten, který jsem půl roku poté dojednal s britským předsednictvím, konkrétně s T. Blairem. Připomenu, že od Britů jsme v přepočtu na jednoho obyvatele získali na léta 2007-2013 nejvíce evropských peněz ze všech členských zemí EU. Jean-Claude tak štědrý vůči ČR nebyl.

Měl velké porozumění pro problémy zemí střední Evropy a mnohé vrtochy jejich politiků. A jsem rád, že jsme si i lidsky rozuměli. I když do našeho vztahu nesporně promítal i mou jasnou proevropskou orientaci. To bylo pro něj prostě pozitivum. V květnu 2006 jsem s ním dohodl schůzku představitelů zemí Visegrádu s představiteli zemí Beneluxu předcházející zasedání Evropské rady v Bruselu. Po nerozhodných sněmovních volbách počátkem června 2006 jsem už neměl chuť na schůzi Evropské rady jet jako premiér v demisi. Když se Jean-Claude dozvěděl, že mě na dohodnutém jednání vystřídá V. Klaus (ten ihned projevil zájem se ukázat na evropské scéně), schůzku představitelů zemí Beneluxu a Visegrádu okamžitě zrušil…

J. C. Juncker je čelným představitelem Evropské lidové strany, ale je uznáván také evropskými socialisty a liberály. Prostě horký kandidát na šéfa Evropské rady (po Rumpoyovi) anebo šéfa Evropské komise (po Barrosovi) v příštím roce. Pro korektnost musím říci, že pokud by se o těchto funkcích rozhodovalo dnes, udělá Německo vše proto, aby se Juncker do těchto pozic nedostal.

Zdá se, že v Lucembursku má Juncker i přes aféru se zpravodajskou službou, za níž nese politickou odpovědnost, obrovský kredit. Dvě třetiny lucemburských voličů si podle rychle provedených průzkumů přejí, aby jako premiér země pokračoval. Je dobrým premiérem a jeho spoluobčané to umí ocenit. A tak v mimořádných parlamentních volbách se bude jejich vítěz nejspíše opět jmenovat J. C. Juncker. Pokud bude chtít.

Úryvek věnovaný J. C. Junckerovi z mé knihy „Ve službě republice“:

Politik sui generis – Evropan

Jean-Claude Juncker je nejdéle sloužícím předsedou vlády v evropské zemi. Politicky je svým vlivem v Evropě téměř politickým obrem, byť je premiérem nejmenší země EU. Setkali jsme se spolu mnohokrát, většinou na schůzích Evropské rady.

Bilaterálně jsme spolu však jednali, když odmýšlím krátká setkání v rámci Evropských rad, jen jednou. Bylo to 30. května 2005 v Lucemburku v rámci mé půldenní letecké cesty „na otočku“ (v poledne jsem odletěl do Lucemburku. V Lucemburku se uskutečnilo dvouhodinové jednání a hned po něm se uskutečnil návrat do Prahy, kde jsem byl ještě týž den pozdě večer). V té době byl Juncker v rámci lucemburského předsednictví již pět měsíců předsedou Evropské rady a jeho klíčovým úkolem bylo připravit návrh finanční perspektivy EU – tedy rozpočtu EU - na období let 2007 – 2013. Náš rozhovor se tedy nutně týkal především rozpočtových věcí. Nebylo to pro Jean – Clauda nijak jednoduché období. Půl roku lucemburského předsednictví EU zahájil tak trochu hrou vabank. V Lucembursku proběhlo počátkem roku referendum ke Smlouvě o Ústavě pro Evropu (Ústavní smlouvě). Juncker jeho výsledek spojil se svým dalším politickým osudem. Prohlásil, že pokud lidé v referendu řeknou ne, odstoupí ze svých funkcí. V té době byl již deset let lucemburským premiérem a šestnáct let ministrem financí. Opravdu v moderní době zcela jedinečná politická bilance. Pokud by neřekl toto své jasné slovo před referendem, byl by výsledek referenda mnohem těsnější. Při 88% zúčastněných oprávněných voličů se pro přijetí smlouvy vyjádřilo 56,5% voličů. Tedy určitě solidní, ale ne nějak oslňující výsledek. V druhé části lucemburského předsednictví proběhla naopak negativní referenda k Ústavní smlouvě ve Francii a v Nizozemí. Volky nevolky tak evropská elita musela, a jejím čelným a typickým reprezentantem J. C. Juncker je, hledat cestu z nastalé krizové situace.

Vrátím se ještě k našemu bilaterálnímu jednání s Junckerem v Lucemburku. Pamatuji se, že Jean – Claude se mnou začal mluvit německy, ale já jsem se s ním zrovna necítil, abych o tak důležitých věcech, jako je rozpočet a Ústavní smlouva, hovořil jazykem, kde potřebuji mít pocit určité vnitřní pohody. Já jsem zkrátka cítil k Junckerovi velký respekt a připadalo mi trapné dělat tu a tam gramatické chyby. Je zajímavé, že za pár týdnů při státní návštěvě Vídně, jsem při jednání s W. Schüsselem mezi čtyřma očima hovořil německy (až na opravdu složité pasáže), bez tlumočníka. Přitom Juncker se chová při jednání velmi civilně, nedává najevo svou převahu vyplývající z jeho obrovské zkušenosti a znalostí a není arogantní. Pokud se týká našeho rozhovoru, byl jsem ve vztahu k Junckerovi a jím sděleným rozpočtovým záměrům, velmi vstřícný. Jean – Claude znal mou jasnou proevropskou pozici, proto mezi námi nebylo významnějších dizonantních momentů. Ani v pohledu na evropskou finanční perspektivu ani na Ústavní smlouvu.

Na červnovou schůzi Evropské rady jsme jeli oba v přesvědčení, že evropská finanční perspektiva je Junckerem velmi dobře připravená a je pro Českou republiku výhodná (ta pozdější, Blairova, byla nicméně nakonec ještě výhodnější). A bude výhodné, aby byla schválena. Juncker vedl před červnovým zasedáním Evropské rady vysilující marathon jednání s šéfy všech vlád či států EU. Vypadalo to, že vše dopadne jeho velkým osobním úspěchem. Britové se ale rozhodli na Evropské radě v červnu 2005 rozpočet zablokovat právě ve chvíli, kdy Juncker očekával velkou dohodu. Bylo to pro něj osobně jistě kruté. Byl na konci svého druhého předsednictví EU (první proběhlo již v roce 1997), úspěch při jednání o rozpočtu by byl jen a jen jeho. Byl by jeho politickým pomníkem. Tony Blair se však rozhodl „ukrást“ Junckerovi politický úspěch, aby prosadil vlastní koncept rozpočtu v závěru britského předsednictví, které následovalo hned po lucemburském předsednictví ve II. pololetí 2005. A samozřejmě, nebylo v Tonyho uvažování nepodstatné, že britské rozpočtové zájmy zajistilo britské předsednictví lépe nežli se to mohlo povést Junckerovi. A mistr marketingu T. Blair pochopitelně nemohl nevyužít příležitost stát se ještě větším a úspěšnějším, nežli byl předtím. Politika prostě není sport pro skauty.

Juncker tím byl osobně roztrpčen, měl mj. dojem, že premiéři Visegrádu na zasedání červnové Evropské rady nevystoupili dostatečně na jeho podporu. A že na setkání s britským ministerským předsedou počátkem prosince 2005 v Budapešti pak přešli rychle na Blairovy pozice, byť Juncker se jim snažil maximálně vyjít vstříc. Jean–Claude měl pochopitelně právo být na nás roztrpčen, ale mám – li mluvit za sebe (a myslím, že takto uvažovali všichni premiéři či šéfové států), chtěl jsem se vrátit před Vánocemi domů s jasným rozpočtem. A tedy úspěšně. Pokud by tomu tak nebylo, čelili bychom útokům euroskeptiků včetně prezidenta Klause na téma krize EU. Považoval bych to i za můj politický neúspěch. Setkal jsem se osobně s Junckerem při jednání premiérů zemí Višegrádu a zemí Beneluxu před schůzí Evropské rady v prosinci 2005 v Bruselu a jistou výčitku jsem od něj vycítil. Chápal jsem lucemburského premiéra. Do jednání s britským předsednictvím se Juncker aktivně zapojoval, snažil se vystupovat jako katalyzátor, i když již s určitým despektem hleděl na mé stupňující se rozpočtové požadavky. Myslím, že mu mohu být vděčný za to, že mi naznačil, abych už nenapínal dál strunu českých požadavků. Pak už jsem spíše jen pro forma jednal spolu se stále velmi profesionálním W. Schüsselem, s T. Blairem. K hlavním figurám prosincového jednání Evropské rady už ale nepatřil J. C. Juncker, ale byli to premiér T. Blair a kancléřka Merkelová. Česká republika, jak podrobněji píši na jiném místě, dosáhla nejlepšího skóre ze všech zemí EU, pokud jde o výsledek jednání, tedy o výši dotací na jednoho obyvatele. Myslím, že to nikdo příliš neocenil tehdy a určitě to neocení ani dnes.

Ani zmíněné setkání Višegrád – Benelux nepřinutilo T. Blaira odkrýt karty, pokud jde o hlavní parametry evropského rozpočtu. A tak jsme si z jednání odnesli jen jeden dílčí výsledek, a to, že rozpočet musí počítat s dostatkem prostředků pro nové členské země, jednající o něm poprvé.

Juncker dokázal dlouhodobě propojit jedinečnou geopolitickou pozici své země, která vychází z toho, že chybí jakákoliv vážná bezpečnostní hrozba. Z toho vyplývá faktická neexistence ozbrojených sil země, s akcentováním postavení Lucemburska jako jednoho z evropských a světových finančních center, s nevelkým počtem obyvatel (0,5 milionu obyvatel) a s velice široce pojatými institucemi sociálního státu. Ojedinělá struktura hospodářství země vytvořila předpoklady k dlouhodobé ekonomické prosperitě a vnitropolitické stabilitě země a z toho vyplývajícímu růstu mezinárodní prestiže J. C. Junckera. Juncker je stálicí evropské politiky, v Evropě po druhé světové válce nebylo tak malé země, s tak vlivným a mezinárodně uznávaným premiérem. Po podpisu Lisabonské smlouvy se Junckerovo jméno začalo často objevovat v souvislosti s novými funkcemi zřízenými touto smlouvou. Hodně se jednu dobu mluvilo o tom, že by se mohl stát prvním prezidentem Evropské rady. Juncker však tyto úvahy rázně odmítal a nakonec se ukázalo, že dává přednost pokračovat ve funkci lucemburského premiéra.

Rád bych ještě zmínil jednu osobnost mezi lucemburskými politiky. Je jím přestavitel lucemburských socialistů, ministr zahraničí Lucemburska, Jean Asselborn. Nesmírně milý, přátelský a věcný politik, s radostí jsme se vždy setkávali na zasedáních Evropské rady. Koaličními partnery v lucemburské vládě jsou křesťanští sociálové a socialisté, dvě největší strany země a spolupracující ku prospěchu státu. J. Asselborn je mimořádně civilní člověk, podobně jako Juncker. Zúčastnil se v květnu 2006 mimořádného sjezdu ČSSD v Praze. Přijel podpořit české sociální demokraty velmi ochotně a já jsem si toho pár dní před našimi sněmovními volbami velmi cenil.

Životopis

Jean – Claude Juncker se narodil v roce 1954. Jeho otec bojoval ve II. světové válce v německém Wehrmachtu, kam byl násilně odveden. Juncker vystudoval práva na Univerzitě ve Štrasburku, advokátskou praxi nicméně nikdy nevykonával.

Jako poslanec byl do parlamentu poprvé zvolen v roce 1984 za křesťanské sociály a v jejich řadách zůstává pochopitelně dosud. Jako třicetiletý poslanec byl jmenován ministrem práce. V dalších volbách v roce 1989 mandát poslance obhájil, zůstal ministrem práce a současně byl jmenován ministrem financí. To vše bylo v době, kdy lucemburským premiérem byl Jacques Santer a Juncker byl jeho oblíbencem. Totéž se zopakovalo v roce 1994, kdy se již počítalo s tím, že Santer bude usilovat o křeslo předsedy Evropské komise (EK). Poté, co se J. Santer stal na podzim 1994 předsedou EK, byl v lednu následujícího roku Juncker jmenován premiérem své země. Tuto pozici drží dosud. Jeho politický patron J. Santer ovšem jako předseda EK skončil s velkou ostudou, poprvé v historii musela EK jako celek rezignovat, a to kvůli obvinění z korupce. Juncker se vnitropoliticky projevil jako schopný „stavitel„ koalic. Nedělá mu potíže dohodnout se na koalici se stranami napravo, ale ani nalevo od jeho křesťanských sociálů. Juncker hraje při zvyšování, resp. zachování velmi vysoké životní úrovně občanů Lucemburska i s faktem, že téměř polovina lucemburského obyvatelstva nejsou Lucemburčané (cca 43 %). V drtivé většině případů se jedná o občany zemí EU, především o Portugalce. Lucembursko je tak jakýmsi Kuvajtem západní Evropy. V Kuvajtu je většina obyvatelstva nekuvajtská (Palestinci, Libanonci atd.), Kuvajťané jsou tak ve vlastní zemi menšinou.

Jako většina evropských pravicových politiků je Juncker vyhraněně proevropský. Na rozdíl od převážné většiny z nich ovšem požívá značného respektu v celém evropském politickém spektru. Jako premiér působil dvakrát coby předseda Evropské rady (Lucembursko mělo předsednictví EU v letech 1997 a 2005). Stal se přitom typický svými snahami o sociálně integrovanou Evropu a úsilím o řešení nezaměstnanosti na celoevropské úrovni. Na podzim 2014 se bude formovat nová Evropská komise, Barroso již jejím předsedou potřetí za sebou nebude. Vezmou – li se v potaz všechny výše uvedené okolnosti, pak pokud se v eurovolbách v létě 2014 neprosadí překvapivě výrazně evropská levice, což by jí dalo právo mít „svého„ předsedu EK, další pravicový předseda EK se snadno může jmenovat Jean – Claude Juncker.