Popravdě, mám-li srovnat osobnostní formát paní kancléřky s jejími velkými kancléřskými předchůdci, zaostává za většinou z nich. Snad jen K.-G. Kiesingera (kancléř 1966–1969) bych řadil v tomto směru za ní.

Ale její styl práce je nesmírně efektivní, a zřejmě efektivnější než většiny z nich. Nechci podceňovat strukturu problémů, postavení a složitost činnosti německého kancléře např. v šedesátých či osmdesátých letech 20. století, ale s výzvami a složitostí problematiky posledních deseti let, kdy je A. Merkelová kancléřkou, se to prostě nedá srovnávat. Přesto si Merkelová stále udržuje stabilní vysokou podporu veřejného mínění pro sebe i pro svou stranu CDU. Je to až neuvěřitelné.

Německo, i díky reformám jejího předchůdce Schrödera, na které Merkelová ovšem kontinuálně navázala, skvěle přestálo krizi let 2008 a 2009. Zaznamenává nyní slušný hospodářský růst, zdecimovalo nezaměstnanost na neuvěřitelných 4,5 % a dostalo se do přebytkového státního rozpočtu. A co je zcela klíčové, životní úroveň širokých vrstev německého obyvatelstva se velmi dobře rozvíjí.

V zahraničních vztazích se kancléřka snaží koncepčně navázat na Bismarckovu koncepci mezinárodních vztahů uplatňovanou po sjednocení Německa v roce 1871. Bismarck dalších dvacet let svého kancléřství po sjednocení Německa dělal všechno proto, aby silné a sjednocené Německo, zdaleka nejsilnější a stále rostoucí evropská mocnost, nebudilo znepokojení dalších evropských mocností. A aby bylo zúčastněno vždy v té nejsilnější alianci velmocí na evropském kontinentě. Respektive, aby se nedostalo do obklíčení nepřátelských velmocenských uskupení v součtu silnějších států. Bismarckovi nástupci změnili politiku a přivedli Německo dvakrát do světových válek, které prohrálo.