Paroubek: Nová vláda dnes a zítra

Čeká nás střet prezidenta a vlády?

Politicky silně oslabený prezident se nejspíš nechce vzdát své představy stát se dominantní figurou na české politické šachovnici. Upřímně, pokud by byl o deset let mladší, zapomněl svou mstivost, islámofobii, své osobní předpojatosti a špatné zdraví ve své noře na Vysočině, byl bych pro. Dnes ale vidím zcela jasně, že by to dobré nebylo. Pro stát, pro veřejnost. Jistě, podpořil jsem Zemana již před prvním kolem prezidentské volby. Předpokládal jsem však, že se poučí a stane se dobrým ústavním prezidentem. Že se poučí, proč byl jedenáct let mimo vysokou politiku. Nestalo se. Bohužel pro něj i pro stát.

Pokud prezident půjde do přímého čelního střetu s většinou sněmovny o jmenování ministrů v situaci, kdy ztratil svůj meč a štít (tedy SPOZ a Haškovo křídlo v ČSSD), nemůže to pro prezidenta dopadnout dobře.

Pokud se země po takové obstrukci prezidenta ponoří na čas (byť jen krátký) do ústavní krize, bude M. Zeman vnímán jako hlavní viník. Bude dále ztrácet u veřejnosti a v krajním případě může být potupně vyhnán z úřadu. Občané nepochopí, a už vůbec ne levicoví voliči, proč je levicový prezident ve sporu s vládou, v jejímž čele stojí soc. dem. premiér.

Prezident chce nepochybně změnu ústavních poměrů v zemi, a jakkoliv se to zdá být momentálně nerealistické, zkusí to. A bude to zkoušet znovu, prohraje-li. Není zřejmě již schopen posoudit své reálné možnosti.

Co svědčí pro domněnku, že prezidentovi jde o prosazení poloprezidentského systému? Pan prezident se nehodlá zabývat hloupostmi, jako je jmenování univerzitních profesorů či udělování milostí. A až se zbaví jmenování generálů, mnoho toho už z jeho ústavních pravomocí nezbývá. Prostě, M. Zeman se chce zbavit všech z hlediska výkonu reálné moci neužitečných pravomocí. Zato chce mít rozhodující vliv např. na zahraniční politiku státu. První etapa boje o tuto pozici se mu povedla prosazením jmenování „svých“ návrhů na velvyslance. Použil Rusnokovy vlády právě v této věci k posílení své politické pozice.

Kdyby ale měl trpělivost čekat do termínu řádných voleb do sněmovny v květnu 2014, mohl nejspíše získat mnohem více, nežli paní Klausovou na české ambasádě na Slovensku. Pokud by nechal pravicovou vládu dovládnout, levice – včetně jeho (snad) levicové SPOZ – mohla ve volbách slavit velký úspěch. Volební výsledek levice loni v říjnu velkým úspěchem vskutku není.

A co další složka výkonné moci, tedy vláda?

Koalice dává najevo jisté (byť ne přehnané) odhodlání řešit případný spor o ministry správní či dokonce ústavní žalobou. V politickém sporu, který se následně změní v mediální spor, nebudou média ani zdrcující část veřejnosti na Zemanově straně…

Vláda bude dříve či později jmenována. A co dál? Zdá se, že nebude složena – až na výjimky – z politických Einsteinů a myšlenkových magnátů. Naprostá většina ministrů nemá zkušenosti se státní správou. Jen tři z jejích sedmnácti členů již vedli ministerstva (z toho dva jen krátce jiné rezorty), čtvrtý byl jedno období předsedou sněmovny. A to je všechno.

Vím, v první Blairově vládě v roce 1997 nebyl nikdo, kdo by měl zkušenosti z ministerské práce. Hospodářství Velké Británie v roce 1997 však bylo ve velmi slušném stavu a britská společnost jen potřebovala po osmnácti letech vlády konzervativců změnu. A dočkala se jí. Labouristé zakotvili u moci na dlouhých třináct let.

V Čechách v roce 2014 je situace úplně jiná. Krize morální, přecházející do marasmu, korupce zasahující všechny oblasti života země, hospodářství v recesi. Prostě české společenské a zejména politické elity, jak se zdá, neumějí efektivně vést a řídit stát.

Proto se mohli ve sněmovních volbách tak výrazně prosadit T. Okamura a zejména A. Babiš, kteří společně získali čtvrtinu voličů. Což je něco, na co zírají v sousedních zemích (Rakousku, Slovensku, Německu a Polsku) s neskrývaným úžasem. Alespoň něčím jsme obohatili světovou politiku. Právě Babiš a jeho lidé s minimální zkušeností ze státní správy obsadí většinu ministerstev, přes která jdou nejvýznamnější finanční toky (dopravu, MMR, životní prostředí). Zdá se, že jediným kvalifikačním předpokladem nového ministra dopravy je deklarované patnáctileté přátelství s A. Babišem. Gratuluji, to opravdu úžasné a perspektivní kritérium výběru ministra. Tak daleko nezašel při sestavování svých vlád ani S. Berlusconi.

Nezáviděníhodná pozice nového premiéra

Bohuslav Sobotka je opravdu v nezáviděníhodné pozici. On musí, aby politicky přežil (o něco déle), ustavit vládu za každou cenu. A proto Babišovi ustupuje. Za pár let si už ovšem nikdo nevzpomene, že uzavírat koalici s A. Babišem bylo jediným možným východiskem z povolební situace. Všichni si ale nepochybně vzpomenou na to, že B. Sobotka přivedl A. Babiše do vysoké politiky. Podobně jako Nečas se Schwarzenbergem Víta Bártu.

Pozice nové vlády bude velmi zranitelná. Prezident a v tuto chvíli neviditelná opozice v ČSSD čekají jen na svou novou příležitost. Na chyby vlády a jejích ministrů. Určitě více, nežli TOP 09 či ODS. Tyto dvě pravicové strany jsou jako boxeři po úderu na plexus solaris.

Nedokážu pochopit, proč B. Sobotka na zcela rozhašené ministerstvo práce, které je po drábkovských experimentech evidentně v krizi, nasazuje regionálního politika, jenž není ani krizovým manažerem (popravdě, toho Sobotka ani ve straně nemá), a ne zkušeného matadora a rutinéra typu V. Špidly (asi nechce zlobit M. Zemana) anebo Z. Škromacha (naopak nechce posílit pozici zemanovců v ČSSD). Pokud se ale situace na tomto ministerstvu nevyřeší během pár týdnů a pokud se dobře nezkomunikuje, bude vše špatně. Pro pozici vlády a zejména ČSSD a jejího premiéra.

První, kdo bude mluvit v této souvislosti o neschopnosti vlády, bude M. Kalousek…

A. Babiš v mnohonásobném střetu zájmů

Andrej Babiš se jako ministr financí dostane do mnohonásobného konfliktu zájmů. Jako šéf státní pokladny bude mít tolik možností, jak skřípnout např. z FAÚ získanými informacemi konkurenci a naopak pomoci mnoha cestami svým starým i novým obchodním přátelům a sponzorům svého hnutí. Po dalíkovsko-nagyovském období trapné korupce klesneme nejspíše ještě hlouběji a vzhledem k dokonalému mediálnímu krytí to česká veřejnost nebude ani příliš vnímat. O to smutnější a ostudnější budou pak konce.

To, že je to atak na demokracii a svobodu, není třeba pochybovat. Demokracie, to je především možnost opakované volby, možnost revanše v příštích volbách. Příští volby do sněmovny se určitě uskuteční, o tom vůbec nepochybuji. Ale finanční možnosti volebních stran a také jejich mediální možnosti budou velmi rozdílné. A. Babiš je v tomto směru v obrovské výhodě i vůči zavedeným parlamentním stranám.

Příští osudy zavedených politických stran

Příští osudy zavedených, tak řečených demokratických politických stran, mě ovšem velmi znepokojují. ODS je, jak se zdá, zcela zničena. A jen tehdy, pokud v jejím čele nějakým zázrakem stane člověk opravdu mimořádných schopností, charismatu a pracovitosti, může dojít ke zvratu k lepšímu.

Karel Schwarzenberg se během pár měsíců dokonale zesměšní se svou ramlicí a odejde do dějin. Jeho „novoroční projev“ byl smutným svědectvím toho, že již není schopen překoktat ani připravený banální text.

A sociální demokracie? Také ta bude silně ztrácet. Ponese politické náklady za novou vládu. V následujících volbách ztratí postupně pozice v Evropském parlamentu (květen 2014), pak na radnicích řady měst, jež považovala za svou doménu (říjen 2014). Bude potupně vypuzena – až na výjimky – z hejtmanských pozic (v říjnu 2016).

Pokud ovšem vydrží tak dlouho Sobotkova vláda. Ta ovšem nevydrží déle – podle mého názoru – než rok či rok a půl.

Se Sobotkou nebo s Haškem v čele. Velký rozdíl to není. Pak možná začne někdo v ČSSD řešit, jak nepříznivý trend změnit. Pokud to ještě vůbec půjde. Prostě se nějak přestalo dařit…

V levém středu a na levici politického spektra existuje tedy určitý prostor, který může obsadit takto zaměřený nový politický subjekt. Úspěch v politice se skrývá v pětiúhelníku, jehož vrcholy jsou peníze, lidé, program, organizace a marketing. A to je možnost také pro stranu typu LEV 21.