V první řadě se jedná o sociální demokracii. V druhé řadě o strany tradiční pravice ODS a TOP 09. Tradiční pravice nedokázala vytěžit ze své opoziční role vlastně nic. Čtyři roky v opozici jen bezhlavě kritizovala vládu. Nepřišla s ničím konstruktivním. Vlastně je s podivem, že ji ještě poměrně slušný počet voličů zůstává. A za třetí jsou zde Lidovci, kteří v zásadě získali zhruba stejné zastoupení jako před čtyřmi lety. To je s ohledem na ztráty dalších tradičních českých politických stran, s výjimkou Komunistů, vlastně úspěch. Lidovci samozřejmě ze své pozice jazýčku na vahách ve vládě mohli vytěžit víc. Ale jakoby se chtěli soustřeďovat jen na své tradiční, v zásadě katolické voliče.

Proč sociální demokracie zažila pád?

Volební výsledek sociální demokracie nepřišel sám od sebe jako blesk z čistého nebe. Je to výsledek sedmileté činnosti nynějšího vedení strany, které pod vedením B. Sobotky s jistými obměnami prožilo sedm posledních let. Prožilo a přežilo a je potřeba říci, že vlastně velmi příjemně prožilo. Špatné volební výsledky střídaly výsledky ještě horší a nic se nedělo. Žádná sebereflexe. Největší problém Sobotky byl po celých sedm let v tom, že nebyl ochoten přijímat do svého týmu lidi, kteří mají odlišné názory na stranickou politiku anebo kteří mají potenciál za určitých okolností svého předsedu převýšit (většinou se pochopitelně jednalo jen o předsedovu fixní ideu). Vedení velké strany musí být složeno z mnoha různorodých a hlavně zajímavých osobností. Já jako předseda strany v letech 2006-2010 jsem to vždycky respektoval. Sobotka nikoliv. Domnívá se, že loajalita příslušné osoby k předsedovi je užitečnější než její kreativita a výkonnost. A tak strana poprvé ve svých dějinách měla po roce 2013 jednobarevné vedení šité na míru svému předsedovi. A to byl počátek jejího konce (doufejme jen dočasného). Stejným způsobem Sobotka obsazoval také ministerstva. Od začátku svého premiérského angažmá měl Sobotka problém s Janem Mládkem, který byl velmi dobrým ministrem průmyslu a je nesporně mužem, který se vyzná v české i světové ekonomice jako jeden z mála v ČSSD. Jiří Havlíček je nesporně velmi kvalitním odborníkem a byl dobrou náhradou, ale v závěru svého působení se nechal vmanipulovat (je otázka, kdo za touto manipulací stál, obávám se, že stejná vlivová skupina jako obvykle) do podpisu memoranda o lithiu, které vlilo novou krev do žil v závěru volební kampaně A. Babišovi. A bylo také předvolebním dárkem Komunistům a Okamurovcům.

A to již zvolna přecházím k druhé vážné příčině toho, proč sociální demokracie vlastně neuspěla. Kolem vedení sociální demokracie, a to je to přímá odpovědnost nejen Sobotky, ale celého vedení, se pohybovali po celou dobu vládního angažmá lobbisté z firmy Bison & Rose a také Sobotkův alter ego právník Radek Pokorný. A důsledkem toho bylo, že vedení strany bylo stále více ovlivňováno zájmy těchto lidí a bylo vlastně neschopné provádět účinnou politiku, s níž by se mu dostalo masové podpory veřejnosti. Prostě široká veřejnost vč. potenciálních voličů sociální demokracie ztratila důvěru ve schopnost sociální demokracie zajímat se o problémy obyčejných občanů. Vedení strany jako by bylo hluché k problémům obyčejných občanů. Přitom nepochybuji o tom, že L. Zaorálek není v zásadě napojen na žádnou významnou lobbistickou skupinu a snažil se řešit věci idealisticky a ve prospěch strany a občanů. To ale na volebním výsledku nic nezměnilo.

Za třetí, strana používala ve volební kampani v zásadě archaická hesla a témata, které se od ní konec konců očekávala. Která však v zásadě nejsou ničím novým a nepřinesla žádná překvapení. ČSSD ovšem nešla do ničeho vysloveně kontroverzně, jakoby se vlivných zájmových skupin obávala. Vedení strany se nechtělo pouštět např. do sporu o výši vojenských výdajů, nevystupuje proti záměrům A. Babiše a pravice na zdvojnásobení vojenských výdajů, což bude znamenat vyhazování desítek miliard korun na armádu v průběhu několika příštích let. Vedení strany bylo rovněž velmi vstřícné k vojenským misím. Levicoví voliči ovšem nemají rádi ani zahraniční armádní mise, ani navyšování vojenských výdajů.