V příjmové části vychází státní rozpočet z růstu HDP meziročně o 3%. To je vcelku realistické číslo, i když samozřejmě existuje v Evropě a zejména ve světové ekonomice mnoho faktorů negativně působících na ekonomiku. Ale to je jev obvyklý při sestavě prakticky každého státního rozpočtu.

Vliv na náš rozpočet může mít např. britskou politickou elitou nezvládnutý Brexit, respektive „divoký odchod“ Británie z EU, který poškodí vzájemný obchod. Svůj podíl na zhoršení HDP v příštím roce může mít i prohlubující se obchodní válka zahájená americkým prezidentem Trumpem, zejména vůči Číně, ale do jisté míry také vůči EU. A celá řada dalších vlivů, které ovšem není možné rozumně a spolehlivě kvantifikovat.

V české ekonomice, zdá se, jsou silným limitujícím faktorem kapacitní možnosti výrobních závodů, které jsou ve svém růstu omezené nedostatkem kvalifikovaných pracovních sil. A tento nedostatek pracovních sil vychází z nedostatečného zvládnutí technické revoluce, digitalizace a robotizace v české ekonomice, která zatím nedokáže zajistit rychlejší růst produktivity práce zaváděním nejmodernějších světových technologií a nedokáže tedy uvolňovat ani kvalifikované pracovní síly do odvětví a výrobních kapacit, kam by byly potřeba.

Vláda by měla přemýšlet o incentivech podněcujících rychlejší investování do nejmodernějších technologií vedoucímu k rychlému růstu produktivity práce. Například zavedením stoprocentních odpisů investice při jejím uvedení do provozu. Samozřejmě, že je možné takováto opatření dělat případ od případu, respektive odvětví od odvětví a nikoliv plošně, ale chtělo by to v tomto směru rychlé rozhodnutí.