Podobný model zkusili Francouzi s Brity s podporou Američanů uplatnit také v Libyi. Tamního diktátora M. Kaddáfího při vojenských akcích, kterými podpořili tzv. opozici, po několika měsících bojů usmýkali k smrti. Výsledkem je ovšem nikoli rozkvétající arabské jaro v Libyi, ale chaos a nekončící zmatek v zemi, v jehož důsledku se otevřel „africký kanál“ uprchlíků směřujících přes Itálii do Evropy.  Zdá se, že Libye vůbec nemá šanci se z tohoto chaosu dostat.

Podobná situace může ovšem po odchodu prezidenta Asada, jehož režim není o nic více ani méně demokratický než například režim v Egyptě či Alžírsku, nastat také v Sýrii.

Je dobré si položit otázku, proč většina ze zhruba osmi milionů syrských uprchlíků, kteří uprchli ze svých zničených domovů či islamisty obsazených území, hledá přechodný domov a ochranu přímo v Sýrii u vojsk syrského prezidenta Asada. Proč u prezidenta Asada hledají ochranu příslušníci náboženských minorit, křesťanů, allávitů a drúzů (celkem se jedná o téměř 5 milionů lidí)? Je v zemi nějaká jiná reálná síla nežli prezident Asad a jeho armáda a domobrana, čítající zhruba 300 tisíc ozbrojenců, která je schopna čelit islamistům z Islámského státu a z fronty an-Nusrá, která je syrskou odnoží Al-Káidy?