Když k tomuto více než půl milionu nezaměstnaných občanů vedených na úřadech práce přičteme ty, kteří z evidence ÚP už vypadli, lidi pohybující se na hranici důchodového věku, kteří by ještě rádi pracovali, ale nemohou sehnat práci, a matky, které jsou z důvodu nedostatku mateřských školek na „nucených“ mateřských dovolených, dostaneme se k číslu kolem jednoho milionu nezaměstnaných. A to skutečně není důvod k oslavě.

Lidé se pochopitelně o svou práci bojí – a nechají si tak od zaměstnavatele líbit zacházení, které je v rozporu s právem – a často jsou z existenčních důvodů nuceni přijímat „cokoli“, jakoukoli práci.

Z tohoto faktu některé těží pracovní agentury, které při zacházení se svými zaměstnanci porušují zákon – například tím, že se zaměstnavatelem podepisují dohody o provedení práce, ačkoli podle zákona musí uzavřít pracovní smlouvu. Agenturní zaměstnanci mají často jinou mzdu než kmenoví zaměstnanci (nižší), stává se, že agenturní zaměstnanci mají ve smlouvě uvedenou minimální mzdu – a zbytek platu pak dostávají „na ruku“. A stává se i to, že u agenturních zaměstnanců nejsou dodržovány přesčasové hodiny nebo pracovní doba sjednaná ve smlouvě.