Snad se v české společnosti dostalo do obecného povědomí, že se politické strany liší svým programem. Filosofií, ze které vycházejí. Mnohdy se mi ale zdá, že jsme zatím nepochopili, že se strany liší také taktikou, nebo jinak řečeno metodami, které jsou k prosazování svých cílů ochotny použít. Očividně existují strany, které prosazují stejné cíle, ale různým postupem.

K revolučním postupům, které používala komunistická strana, patřil princip takzvaného „demokratického centralismu“. Znamenalo to, že při volbách je zvoleno vedení, ale potom jsou všichni povinni už bez řečí poslouchat příkazy a rozhodnutí.

Je smutné, že tato praxe se v české politice prosadila jako jediný politický koncept. Demokratický centralismus v praxi znamená, že zvolení zastupitelé (či poslanci) necítí žádnou odpovědnost vůči voličům. Byli přece zvoleni. Vyjednají si koaliční programové prohlášení a to potom plní. V kritických situacích se potom odvolávají se na plnění programového prohlášení, které jim údajně dává oprávnění rozhodovat i proti většinové vůli veřejnosti. Programové prohlášení je pro ně analogií pětiletého plánu, odškrtávají si, co slepě splnili.

Je nesmírně důležité, abychom tuto praxi změnili. Podstatou skutečné demokracie je hledání konsensu a diskuse, nikoli prosazování názorů silou. Demokracie a demokratický centralismus jsou neslučitelné. V demokratickém státě není parlament držitelem veškeré moci, je omezen souhlasem občanů.

Proto dlouhodobě prosazujeme lidové veto jako nástroj, který má politiky přimět k tomu, aby ve větší míře zastupovali své voliče, aby jim naslouchali a aby trvale brali ohled na jejich zájmy a názory. Aby jim vysvětlovali své záměry. Pokud nějaký politik nezvládne komunikaci s veřejností, je v demokratickém systému právem veřejnosti zastavit jeho politické rozhodnutí jako nedemokratické.

K odlišným rysům naší politiky by mělo patřit, že věnujeme náležitou pozornost komunikaci s veřejností dříve, než nějaké rozhodnutí prosadíme. Diskuse by měla předcházet každému politickému kroku. Každé napětí, každé politické překvapení, každý nesoulad stojí energii a peníze a přeneseně se dá říci, že snižuje životní úroveň všem občanům.

Konsensuální politika je právě tím, o co chceme usilovat. Ve Švýcarsku tomu někdy říkají konkordanční demokracie (z latinského concordia – svornost). Demokracie založená na porozumění. K prosazení důležitých rozhodnutí je třeba usilovat o mnohem širší podporu, než jen 51%. Vidíme, jak se reformy nebo zákony prosazené 51% většinou po několika letech zcela předělávají.

Znáte vyprávění o knížeti Svatoplukovi, jak dal svým synům tři pruty, aby je přelomili? Naše úsilí o konkordanční politiku je možná mnohem starší, než si myslíme.