1. Krok první – Němci, okamžitě přestaňte zvát imigranty

Evropská unie prý jedná, ale výsledek? Povinně přijměte imigranty. A řešení příčiny? Nikde. Tedy co si neuděláme, to mít nebudeme. Zde si představme následující řešení, které samozřejmě počítá s tím, že žádný členský stát nesuspenduje základní katalog lidských práv a ani své zákonné a smluvní závazky. Za prvé a jde o bod, bez kterého se dále nepohneme, Němci musí okamžitě přestat s motivací migrantů, že je všechny přijmou (i když teď prý nepřijmou ekonomické migranty, ale to nestačí). Němci si tak berou za rukojmí všechny ostatní. Například Česká republika místo toho, aby přidala důchodcům na již dnes nedůstojných důchodech, nacpe prostředky (když nepočítám dalších deset tisíc státních úředníků..) do zajištění migrační agendy. Nás vůbec nemusí zajímat, že na to mají Němci peníze. Berou si nás jako rukojmí a je jim jedno, že jejich vstřícnost motivuje dokonce i ty, kteří by se jinak na nebezpečnou cestu do Evropy ani nevydali a zůstali v blízkosti své země, jedno zda byla zasažena válkou. Ekonomické migranty samozřejmě Německo motivuje jako světlo můru. To musí okamžitě přestat, jinak si budeme muset poradit bez Německa svojí cestou, která bohužel bude obnášet suspenzi některých mezinárodních dohod, uzavření našich hranic a volba vlastní cesty se spoluprací pouze s těmi, co budou německou bezohledností postiženi též. Toho součástí je i vystoupení z Evropské unie, pokud se sousedé rozhodnou, že nás „díky“ Lisabonské smlouvě prostě převálcují.

K tomu je potřeba se vypořádat i s výčitkami, že nás Čechy a Slováky taky na Západě přijímali, když jsme utíkali z ČSSR – nevím kde žijí, ale ať si porovnají tu spoušť za současnou imigrační vlnou a jakou spoušť napáchali Čechoslováci. A že si musíme dotace a peníze z Evropy zasloužit? Autorům takových výroků, povětšinou od reality odtrženým bruselským ouřadům, by někdo měl připomenout, že to nejsou jejich peníze, ale naše a je jen naše blbost, že je k přerozdělování posíláme do Bruselu. Česká republika a její občané nejsou fackovací panáci, kdykoliv si na to Němci vzpomenou, takže jestli chceme být solidární a skutečně plnit to, co se považuje za duch Evropského souručenství, potom musíme v první řadě s Německem přestat motivovat migranty k cestě do Evropy. Tím ale naše pomoc potřebným nekončí, ale začíná.

2. Krok druhý – příprava hraničních táborů pro zadržené migranty

Pokud se členské státy EU shodnou a vyšlou vzkaz, že už máme plno, ať nikdo už nechodí a že začneme pomáhat v místech, kde mají uprchlíci stále blízko domů, ale už se dá říct, že je tam bezpečno. Součástí toho je vybudování mobilních táborů pro zadržení nelegální migrace na hranicích každého státu s tím, že budou zajištěny základní lidské potřeby, což bude zejména teď s nadcházející zimou potřeba (samozřejmě pokud mrzne až praští, nenecháme uprchlíky ve stanech), a zároveň bychom se měli pokusit zmobilizovat příslušné správní a soudní procedury ve prospěch migrantů stejně, jako je lze zmobilizovat při řešení např. fotbalové fanouškovské kriminality, kdy v místě konání události zasednou státní zástupci, soudci a hříšníci to mají ve zkráceném řízení za pár. Uprchlíci ze zemí postižených válkou budou vděčni, ekonomičtí migranti méně. V tento moment, pokud tyto kroky začneme podnikat ještě teď na podzim 2015, jsme (ČR) stále schopni nabídnout i v evropském měřítku solidární pomoc pro potřeby řešení aktuálního počtu příchozích. Později už to tak nemusí být. Součástí řešení by pak měla být i dohoda zejména států EU na vytvoření podobného místa ideálně mimo EU, jako má Austrálie, kam by byli migranti přemísťováni, a to s celoevropskou účastí na zajištění provozu takového místa. Zlí jazykové navrhnou ostrov svaté Heleny, ale těch řešení může být více a rozhodně bude třeba mít takové místo „blízko“ vytíženým lokalitám.