O krizi eurozóny se často mluví jako o dluhové krizi. Tato fráze s sebou nese ale jeden problém: ztrátu podstatné části informace. Dluhy totiž problémem nejsou, respektive ne samy o sobě. Japonsko, Spojené státy či svého času Spojené království patří či patřily k nejzadluženějším zemím světa, přesto to pro tyto země neznamenalo problém, ale naopak výhodu (dvě ze jmenovaných zemí byly světovými hegemony). Všechny tyto země ale mají své vlastní měny. Jejich rozpočty proto nefungují, na rozdíl od zemí eurozóny, jako rozpočty firem či domácností. Tyto země nemusely a nemusejí své dluhy splácet tím stejným způsobem, jako země eurozóny.

Vnitřní rozpor eurozóny

Pozor, nemylme se, problémem eurozóny nejsou dluhy ze své podstaty jako takové. To, že dluhy budou vznikat, vyplývá už z jejího cíle: obchodu mezi členskými státy. V historii nastala jedna doba, kdy obchod mezi evropskými zeměmi byl v rovnováze: jak píší Krpec a Hodulák (2012: 283-284) o situaci po druhé světové válce v Evropě: “Protože [evropské] státy potřebovaly USD na nákupy ze Spojených států, snažila se každá země omezit své transakce s jinou evropskou zemí na úroveň vlastního dovozu z této země (aby za část vlastního exportu nedostala nekonvertibilní měnu partnera)”. Všem ale tehdy bylo jasné, že jde o dočasné řešení, které je dlouhodobě neudržitelné, má-li dojít k naplnění cíle, jímž bylo nastartování vnitroevropského obchodu.

Po druhé světové válce tedy evropské země měly dovážet tolik, kolik vyvážely (vyrovnaná obchodní bilance) z evropských zemí, protože jinak by získaly měnu nesměnitelnou za dolar, která jim tehdy byla k ničemu. V dnešní Evropě by opět země měly od evropských partnerů dovážet tolik, kolik vyvezou, tentokrát proto, aby nedocházelo k hromadění dluhů. Dnes by to znamenalo totéž, co po druhé světové válce: omezení obchodu. Proto je design eurozóny chybný – aby fungovala, musí být potlačen (omezen) vnitroevropský obchod, jeho posílení je přitom důvodem jejího vzniku.