S důsledky kuponové privatizace a s výsledky některých pokusů privatizovat významné firmy a odvětví se potýkáme do dneška. Byla to až vláda sociální demokracie, která po periodě divokého kapitalismu dokázala, že privatizace může být i o něčem jiném, než o pouhém rozdání majetku spřízněným zájmovým skupinám. Privatizována byla například významná část finančního sektoru prostřednictvím strategických vlastníků a tento sektor dnes vykazuje solidní výsledky.
Česká republika patří k zemím, kde je podíl státního vlastnictví ve firmách spíše pod průměrem. Stát si drží svůj podíl v cca 290 podnicích. Je možné, že v budoucnu může význam některých svých podílů v těchto firmách přehodnotit a přistoupí k optimalizaci tohoto portfolia. Stejně tak ale není vyloučeno, že by se mohl naopak v budoucnu snažit získat opět vliv v některých firmách strategického významu, kde dříve ztratil vliv a kde vnímá potřebu znovu obnovit svůj vliv. Ať již ze strategických, nebo bezpečnostních důvodů.

V současné době není důvod ani pro privatizaci, ani pro opětovné získání kontroly kvůli energetické a surovinové bezpečnosti či potřeby vlastnictví kritické infrastruktury státu. I když vnímám snahy některých politiků mimo ČSSD rozprodat namátkou Čepro, MERO, či Letiště, je dobře, že tato vláda jako celek přistupuje ke státnímu majetku racionálně – tj. bez ideologických předpojatostí – a získání státní kontroly podniků ani privatizace jiných zkrátka není na pořadu dne.