Tzv. „penzijní reformy“ se vydává za vhodný prostředek, jak neprohlubovat deficity důchodového účtu. Podobnou mantru používala pravice ve visegrádských zemích, např. Polsku a Slovensku. Stejně argumentovala i ta v Pobaltí. Naše pravice ve svých vyjádřeních pokračuje tak, jako kdyby vlády v Polsku, Maďarsku či na Slovensku v předešlých letech do 2. pilíře žádným způsobem nezasáhly.

S odstupem doby je zřejmé, že trend tzv. „penzijních reforem“ ve střední a východní Evropě neuspěl. Rozpočtové dopady reforem vlády přinutily, aby se druhých pilířů vzdaly nebo je podstatně zredukovaly. Je známo, že v některých případech – v Maďarsku či Slovensku – stát musel (po vyvedení části prostředků na účty soukromých společností) vydávat nemalé finanční prostředky na sanaci veřejného systému. V podstatě ve všech zemích regionu se v posledních pěti letech výrazně snížily odvody do 2. pilíře a státem garantovaný systém znovu posílil. Ještě poučnější je srovnat stav veřejných financí v konkrétních zemích po přijetí a po zrušení (či alespoň zmírnění) tzv. „penzijní reformy“.

V Maďarsku, které bylo premiantem v převedení veřejných prostředků do soukromých fondů, po dobu trvání reformy veřejný dluh vytrvale stoupal. Když Orbánova vláda příspěvky do 2. pilíře v roce 2010 zásadně znevýhodnila, veřejný dluh se snížil. Závislost mezi růstem veřejného dluhu a zaváděním 2. pilíře naznačuje tehdejší iniciativa maďarské vlády. Spolu s dalšími vládami regionu požadovala po Evropské komisi, aby si mohla odečíst příslušnou část schodku veřejných financí – pochopitelně jako „cenu reformy“.