Je proto velmi politováníhodné vidět, jak se tato dlouholetá zásada evropské spolupráce stává čím dál tím více nástrojem nátlaku a zneužívání. Příkladem mohou být vyjádření některých evropských politiků vyčítajících novým členským zemím projevení nízké míry solidarity v řešení migrační krize, která je v rozporu s jejich pozicí čistého rozpočtového příjemce.

Na stole se dokonce objevila iniciativa, prozatím neúspěšná, vyzývající Evropskou komisi k učinění nezbytných kroků k tomu, aby nový evropský rozpočet více reflektoval rozložení této nesolidarity mezi jeho členy. Také komisařka pro regionální politiku Corina Creţu před měsícem oznámila, že princip solidarity musí fungovat dvěma směry, a že se regionální politika v tomto ohledu musí stát flexibilnější.

Nezpochybňuji, že členské státy nemohou požívat pouze výhody, ale musí také sdílet určitou odpovědnost vyplývající ze svého členství. Nemůžu však souhlasit s návrhem, který zazněl z nizozemské strany, a který by snad mohl některé členské státy finančně penalizovat za to, že během hlasování nesouhlasily se způsobem implementace navrhovaného řešení. Nejenže jde tento postup proti logice samotného principu solidarity a demokracie, je také potřeba si uvědomit praktické důsledky, které by tento nerozvážný krok mohl mít. Důsledky, nad nimiž se podle mého úsudku, navrhovatelé dlouho nezamýšleli.