Obě strany udržují dlouhodobě velmi dobré obchodní a politické vztahy. Jejich historie se začala vyvíjet již roku 1959, kdy došlo k akreditaci kanadského velvyslance u Evropského hospodářského společenství. Mezníkem pak bylo podepsání Rámcové dohody o obchodní a hospodářské spolupráci v roce 1976, jejímž cílem byla podpora vzájemné obchodní výměny. Následovalo pak mnoho dalších dokumentů, které rozvíjí spolupráci v konkrétních oblastech. Co mají společného je, že obě strany se hlásí k společným hodnotám a mají velmi blízké zájmy, což je pro rozvoj vzájemných vztahů velmi důležité. To jsem také opakovaně zdůrazňoval, jako stínový zpravodaj zprávy o Strategickém partnerství mezi EU a Kanadou, která byla ve stínu CETA přijata a které usiluje o prohloubení spolupráce zejména v takových otázkách jako je ochrana klimatu a životního prostředí, prevence terorismu, bezpečnost, mezinárodní rozvojová agenda, spolupráce vědeckých institucí nebo mezilidské kontakty. Všechno jsou to oblasti, ve kterých obě strany mají velmi podobné pozice.

Nicméně jednání o strategickém partnerství bylo věnováno v porovnání s novou obchodní dohodou minimum pozornosti. A právě s výsledkem debaty o podobě obchodní dohody CETA, kterou schválil Evropský parlament, nejsem nijak zvlášť spokojen. Smlouvám typu CETA by totiž měla nejdříve předcházet široká veřejná debata, která v tomto případě zcela chyběla. Ačkoliv byl dostatek času, vše se odehrávalo za zavřenými dveřmi. Takový postup považuji za chybný, zejména když se jedná o takto citlivou změnu ve vzájemných vztazích. Právě proto je schválený návrh dohody CETA podle mě nevyhovující a hlasoval jsem proti jeho přijetí. A nebyl jsem jediný. Také výbor pro zaměstnanost a sociální věci Evropského parlamentu dohodu odmítl, protože neobsahuje žádná konkrétní opatření na podporu malých a středních podniků, na ochranu práv zaměstnanců nebo záruky, že nedojde k podkopávání evropských standardů v oblasti ochrany životního prostředí, zdraví občanů a podobně. V případě malých a středních podniků, kterých je v členských zemích EU přes dvacet milionů a kteří tvoří jádro našeho hospodářství, je otázka nakolik pro ně bude dohoda výhodná. Pouze třetina z jejich celkového počtu vyváží mimo EU. V liberalizovaném prostředí vytvořeném CETA budou právě tyto podniky vystaveny značné konkurenci ze strany velkých nadnárodních společností, kterým se do rukou dostane příliš velká moc.

Díky iniciativě sociálně demokratické skupiny v Evropském parlamentu se podařilo nahradit původní dohodu o sporech mezi investory a státy, známou jako ISDS, arbitrážní doložkou ICS, která je značně lepší, ovšem i přesto stále hrozí možné ohrožení demokratičnosti soudního systému. Korporace podle ní totiž mohou žalovat stát, který se rozhodne regulovat jejich podnikání. Smlouva samozřejmě umožňuje jednotlivým státům se u arbitráže odvolat, ale finanční náklady za odvolací řízení nesou právě státy. V minulosti jsme byli svědky několika takových arbitráží, kdy nadnárodní korporace vyhrávaly nad státy. Před pár lety tabákový koncern Phillip Morris žaloval Nový Zéland za umístění obrázků zničených plic na krabičky od cigaret. Ale nemusíme ani chodit za hranice, u nás máme také známý případ, kdy mediální magnát Ronald Lauder žaloval Českou republiku, že neochránila jeho investice v případě televize NOVA. Čeští daňoví poplatníci zaplatili víc než deset miliard korun. Navíc je potřeba zdůraznit, že Česká republika patří k nejžalovanějším státům vůbec.