Čau lidi, mám za sebou dvoudeňák v Bruselu a musím říct, že to bylo fakt hodně náročné. Na odpočinek ale není čas, právě teď se snažím, jako vždycky v neděli, odpovědět na co nejvíc vašich dotazů. Předpokládám, že jste si všimli, že naše země má konečně vládu, která pracuje a má tah na branku. Sice ještě parlament nehlasoval o důvěře, ale aspoň tuhle zemi někdo konečně řídí a můžeme konat.

Ve středu jsme si dali sraz se všemi ministry, nasedli do autobusu a jeli do Lán poklonit se u hrobu TGM. V naší stoleté historii bylo těch prvních 20 let v rámci našeho postavení ve světě a v Evropě nejúspěšnějších. Máme na to, abychom se tam vrátili. Tak, jak o tom píšu ve druhé kapitole knížky O čem sním, když náhodou spím.

Nálada v autobuse byla trochu jako na školním výletě. Jsem rád, že vláda takhle od začátku funguje jako jeden tým. Pak jsme si dali další pracovní schůzku a z ní rovnou na Hrad. Tam nás seřadili, přišel pan prezident, ředitel úřadu přečetl slib, jednotliví ministři se podepsali, přiťukli jsme si a vyfotili se. Já jsem tohle zažil už jako ministr financí a musím vám říct, že jsem se za ty čtyři roky asi nijak nezměnil: prostě nejsem na tyhle oficiality úplně stavěný, vždycky mám trému.

Uvedl jsem sedm ministrů za čtyři hodiny do úřadu. A byla to honička.

Mám z toho dobrý pocit, i pan prezident náš tým zhodnotil, že jsou to srdcaři.