Děkuji a děkuji paní poslankyni za konkrétní dotazy, vlastně dva, na které se pokusím odpovědět, byť už se tady dostáváme do takových techničtějších otázek, ale myslím, že to je dobře. Tedy nařízení o azylovém řízení má za cíl především posílit odpovědnost za ochranu vnější hranice, zejména prostřednictvím zavedení povinné hraniční procedury, což si myslím, že je správné. A proto to nařízení stanovuje společný postup v celé Evropské unii, který potom budou muset členské státy v žádostech o mezinárodní ochranu dodržovat.
Zjednodušuje se tak procesní opatření a zkracuje se délka řízení. V té situaci, v jaké jsme - a viděli jsme to v těch minulých případech - nestačí, že my máme dobré azylové řízení. Je potřeba, aby byla společná pravidla, která se dodržují. Nařízení také stanovuje společné normy a práva pro žadatele o azyl, například poskytnutí služby tlumočníka, právo na právní pomoc a zastoupení a tak dál. Ale hlavním cílem toho nařízení je zabránit zneužívání systému, stanovení jasných povinností žadatelů, kteří musejí teď spolupracovat - nebo budou muset - s orgány v průběhu celého řízení.
Nařízení zavádí povinnou hraniční proceduru, jak už jsem říkal, a jejím cílem - a to je taky podstatné - jejím cílem je rychle posoudit na vnější hranici Evropské unie, zda jsou žádosti neopodstatněné, nepřípustné, a celé řízení je tak výrazně zkráceno. Mělo by trvat do dvanácti týdnů a je tam maximální lhůta šesti měsíců. A to je také výrazný posun. A osoby, na které se vztahuje azylové hraniční řízení, nejsou oprávněny vstoupit na území členského státu. A to je přece také důležité. A pak se na ně nevztahují všechny ty věci, kterým čelíme teď. Takže povinná hraniční procedura má jasnou lhůtu a ti, kteří ji podstupují, azylové hraniční řízení, nejsou oprávněni vstoupit na území členského státu.
K provádění těch hraničních řízení budou muset členské státy vytvořit přiměřenou kapacitu, včetně lidských zdrojů, které jsou nezbytné k posouzení stanoveného počtu žádostí v daném okamžiku a k výkonu rozhodnutí o navracení. Jak bychom to jinak mohli dělat? A jak bychom zlepšili návratovou politiku a zabránili vstupu nelegálních migrantů na území, jak bychom zlepšili azylové řízení než tímto způsobem?
K vaší druhé otázce. V rámci schválené flexibilní solidarity mají členské státy možnost si zvolit formu poskytované podpory. Jednotlivé členské státy mají na výběr, jednoduše řečeno, ze tří možností - a pozor, všechny ty tři možnosti se považují za rovnocenné.
Za prvé, relokace žadatelů o mezinárodní ochranu. To Česká republika odmítá a ta relokace - z toho vyplývá - není povinná, a to považuji za dobré.
Za druhé, finanční pomoc. To je jenom jeden z těch tří variant, které může si stát vybrat.
A třetí je - alternativní solidární opatření, zaměřená na budování kapacit, služby, podporu personálu, zařízení a technické vybavení. Tady jsem uvedl přesně, jak je vymezeno alternativní solidární opatření. A to alternativní solidární opatření - nebo ta alternativní solidární opatření, v možném čísle - to je přece něco, co Česká republika už dlouhodobě dělá, takže není důvod, proč bychom se toho báli a proč bychom s tím měli přestat a začít dělat něco jiného.
Tedy členský stát si může vybrat. Někdo chce přijímat žadatele o mezinárodní ochranu na svém území, někdo přispěje dalším členským státům, aby ten problém řešili na realizaci azylového řízení. A tam je potom stanovena teď předběžně nějaká částka, ale znovu říkám, toto není definitivní podoba, toto je návrh, o kterém se musí ještě jednat a který musí potom projít schválením a dohodou s Evropským parlamentem. V rámci nařízení je stanoven také minimální počet ročních relokací, které by měla Evropská unie realizovat a některé další věci. Ale ta možnost toho, že si stát může vybrat ze tří alternativ, jak se na té solidaritě podílet, ta je tam explicitně ukotvena.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
FactChecking BETA
Faktická chyba ve zpravodajství? Pomozte nám ji opravit.
