Cesta ke svobodnému státu Čechů a Slováků byla obtížná a až do posledních chvil nejistá. Vyžadovala důsledné diplomatické úsilí za hranicemi, bojové nasazení legií i mravenčí práci doma. Svůj osud převzali naši předci do svých rukou s koncem Velké války, která zpustošila Evropu a zničila miliony lidských životů. Od jejího vyhlášení jsme si rovněž letos připomněli kulatých sto let.

Na dílo, které se po roce 1918 povedlo našim předkům, můžeme být opravdu hrdí. Vybudovali stát, který byl v tehdejší Evropě unikátní. Meziválečné Československo bylo sociálně moderní a pokrokovou zemí. Přes veškeré problémy se stalo ostrovem demokracie a právního státu uprostřed regionu střední Evropy, který jinak převážně směřoval k fašizaci a totalitním režimům. Stalo se místem, které poskytovalo azyl těm, kdo z různých důvodů utíkali před pronásledováním nacistů. Škoda jen, že na existenci první republiky bylo dopřáno pouhých dvacet let. O to je však její pozitivní poselství působivější.

Budování samostatného demokratického státu by se tehdy neobešlo bez aktivní účasti velké části národa nejen v politickém, ale třeba i spolkovém, kulturním nebo hospodářském životě. K vymoženostem demokratického republikánského zřízení patří účast občanů na veřejném dění. Platilo to před šestadevadesáti lety a platí to i dnes, kdy se krátce po proběhlých komunálních volbách nově kreslí politické mapy v městech a obcích.