Dne 17. listopadu bude v budově amerického Kongresu odhalena busta Václava Havla, spisovatele, disidenta z doby komunismu a prezidenta České republiky. V ten samý den, téměř před 25 lety, vyrazili studenti do pražských ulic a zahájili tak hromadné demonstrace, které následně přivodily pád komunistického režimu v Československu, pozdější České republice.

Havel, který zemřel v prosinci roku 2011, byl skromný člověk. Možná by se nad tak okázalou událostí smál. Když se jako prezident v únoru roku 2003 loučil, řekl: „Stalo se to tak náhle, že jsem vlastně ani neměl čas se pořádně zamyslet nad tím, zda na takový úkol stačím.“ A přesto byl významným a aktivním účastníkem převratných událostí doma i v zahraničí.

Když se 29. prosince 1989 stal prezidentem, musel Václav Havel ihned čelit vážné zahraničněpolitické zkoušce - musel se vypořádat s dalekosáhlými důsledky pádu Železné opony. Bývalé komunistické země střední a východní Evropy se na počátku 90. let minulého století se doma potýkaly značnými politickými a hospodářskými obtížemi. Navíc se po rozpadu Sovětského svazu ocitly v geopolitickém vakuu a rozdmýchávající se etnická napětí na Balkánu vrhaly budoucnost bývalých komunistických zemí do nejistoty.

Havel si byl nanejvýš vědom nedostatků a křivd současného světa. Někteří ho možná považovali za naivního idealistu, nicméně on byl přesvědčen, že zahraniční politika jeho země by se měla řídit pevnými ideály, které by přispěly k ukotvení naší zahraniční politiky.

Prezident Havel vycházel z vlastních zkušeností s životem v disentu a vlastním neúnavným bojem proti represivnímu komunistickému režimu. Jeho příběh byl působivý a získal si jím publikum ochotné naslouchat po celém světě. Ztělesňoval sílu ideálů a osobní odvahy stát si za svým přesvědčením, navzdory zdánlivě nepřekonatelným překážkám. Neustále se snažil dokazovat, že ideály mají své náležité místo v mezinárodní politice a diplomacii.