Vážená paní Havlová, Vážení ústavní činitelé,

Vážené dámy, vážení pánové,

uplynulo osmdesát let ode dne, kdy se narodil, a pět let od chvíle, kdy odešel první prezident České republiky a jedna z nejvýraznějších osobností, které se podílely na formování nové tváře našeho státu a společnosti po sametové revoluci. Nedožité osmdesáté narozeniny Václava Havla jsou i příležitostí pro zamyšlení, co do naší společnosti přinášel a co symbolizoval. Toto výročí se odehrává ve chvíli, která klade před naše euroatlantické západní společenství zásadní výzvy – ať už v souvislosti s bezpečnostními hrozbami, s ekonomickou prosperitou, migrační krizí, či s udržením demokratického charakteru politiky v souboji se snahou o její oligarchizaci.

Václav Havel ve svém památném projevu v americkém Kongresu říkal, že „žijeme ve zvláštní době. V době, kdy se tvář lidského světa najednou mění takovou rychlostí, na kterou jsou krátké všechny dosud známé politologické tachometry.“ Ne, dnešní situace není srovnatelná s rokem 1990. Je ale zřejmé, že cosi z té turbulence, o které Václav Havel tehdy hovořil, v našich společnostech znovu ožívá. V sázce je mimo jiné to, zda zůstaneme otevření, nebo se uzavřeme světu a sobě navzájem. Jestli se budeme izolovat, nebo spolupracovat s ostatními národy. Jestli budeme liberální nebo autoritářskou společností. Havlova teze o pravdě a lásce se stává v tomto dělení ukazatelem směru a do jisté míry i měřítkem.