Zápisky z této cesty jsem původně neměl v úmyslu psát, ale několik lidí mi ještě v Praze řeklo, že je Ázerbájdžán zemí, o které vůbec nic neví a že se právě proto těší na mé zápisky. Ano, je to země nám málo známá, což se ostatně týká všech zemí, které byly více než 70 let „skryty" v Sovětském svazu. Věděli jsme, že je tam Baku, ropa, Kaspické moře a snad i kaviár a jeseter. A věděli jsme i to, že je to země, která se nachází ve velmi složitém regionu - konfliktním dnes, ale i v dávné minulosti. Málokdo však ví například to, že z Ázerbájdžánu v současnosti dovážíme 25 % u nás spotřebované ropy.

Nikdy jsem v  tomto zakavkazském prostoru nebyl. V průběhu celé postkomunistické éry jsem sem sice byl opakovaně zván, ale pořád jsem to odkládal. Měl jsem pocit, že jsem zván, abych někoho svou návštěvou podpořil, jiného naopak svou návštěvou nepotěšil. Teprve teď se mi zdálo, že mám první zemi z trojlístku Arménie, Ázerbájdžán, Gruzie navštívit.

Ázerbájdžán je země srovnatelně velká s Českou republikou jak počtem čtverečních kilometrů, tak počtem obyvatel. Hlavní město Baku je však třikrát větší než Praha a žije v něm více než třetina obyvatel země. Na rozdíl od nás má Ázerbájdžán teritoriálně oddělenou autonomní oblast Nachičevan, kde žije přibližně 100.000 obyvatel (vzdálenou od hlavní části země zhruba 50 km, ale bez možnosti tuto vzdálenost přejet autem či vlakem) a pak má ještě nešťastný Náhorní Karabach (velikosti našeho menšího kraje), o který je veden dlouhý historický spor. Mnohokrát se o něj bojovalo, ale od 90. let je - spolu s několika sousedními okresy - okupován Arménií. To je zde zdrojem nesmírné frustrace. Hned na letišti jsem se ptal prvního místopředsedy vlády, kdy tam naposledy byl a on řekl, že v roce 1985. Navíc nemají dobrý pocit z role, kterou v tom v klíčové chvíli přelomu 80. a 90. let sehrál Gorbačov.

Jednou jsme cestovali rozumně. Místo toho, abychom šli rovnou z letiště na celodenní a dlouho do noci trvající jednání, letěli jsme již v pondělí odpoledne (let trval 4 hodiny a 3 hodiny je časový posun), takže první vážný pracovní den, do kterého je soustředěna většina oficialit, zahajujeme aspoň trochu odpočinutí, což se nám podařilo snad prvně.