Vážený pane prezidente Klausi, vážený pane předsedo Senátu, vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážený pane předsedo vlády, vážený pane předsedo Ústavního soudu, excelence, dámy a pánové,

doufám, že prominete, že tentokrát svůj projev pronesu z tohoto křesla kvůli intenzivní bolesti nohou. Pevně doufám, že za rok už to bude lepší.

Je mi velkou ctí, že vás všechny zde mohu opět po roce uvítat, a je mi neméně velkou ctí, že mohu předat státní vyznamenání přibližně čtyřiceti výrazným osobnostem, které skutečně v naší společnosti zanechaly stopu, a to nikoli stopu uhlíkovou. V každém případě mi dovolte, abych vás alespoň životním příběhem těch osobností, které obdrží Řád Bílého lva, velmi stručně provedl.

Začnu panem generálem Emilem Bočkem, který se v naprosté svěžesti nedávno dožil devadesátých šestých narozenin. Ale ještě před tím ke mně přišel a říkal, pane prezidente, já mám Řád Bílého lva, ale III. třídy, a proč mám III. třídu? Já jsem tuto námitku uznal a říkal jsem, pane generále, zvu Vás opět do Vladislavského sálu a tentokrát to bude I. třída. Dovolte mi, protože totéž za chvíli bude čekat i Jaromíra Jágra, abych vyjádřil názor, že pokud někdo dostává státní vyznamenání, měla by to být vždy první třída. Jednak se necítím kompetentní, abych rozhodoval o začlenění do tříd, a zadruhé, jak ukazuje příklad pana generála, ty nižší třídy mohou být vnímány poněkud ponižujícím způsobem.

Pokud jde o další vyznamenané, pak bych s radostí vyhověl návrhu vlády a Parlamentu na tři protinacistické bojovníky. A dovolte mi, abych se zmínil alespoň o generálu Ečerovi, protože ten přežil druhou světovou válku, aby byl perzekvován vlastními lidmi. Jak jistě víte, byl to náš zástupce u Norimberského tribunálu a vyslýchal i K. H. Franka. Zemřel den před tím, než si pro něj měla přijít Státní bezpečnost v roce 1954, a jeho paní byla odsouzena na dvanáct let. Nechť je i toto vyznamenání skromnou prosbou za odpuštění.