Děkuji. Vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážený pane premiére, je-li tady, (Premiér Babiš: Tady jsem.) dobrý den, a vážení členové vlády a především vážené kolegyně poslankyně a vážení kolegové poslanci. Předem jsem se chtěl omluvit, že jsem si podobně jako minulý rok 28. října sedl kvůli velmi intenzivní bolesti nohou. To se stává, a jak už jsem několikrát řekl, nohama se politika nedělá, alespoň většinou ne.

Doufám, že tato pozice nijak neohrozí hloubku mých myšlenek, s nimiž vás za chvíli seznámím. V každém případě již mnohokrát při vystupování k zákonu zákonů, tedy zákonu o státním rozpočtu, nenápadně zdůrazňuji, že již v roce 1990, jsem byl zvolen předsedou rozpočtového výboru Federálního shromáždění a jako premiér jsem se snažil o snižování rozpočtu v deficitu, což vedlo bez ztrát Konsolidační agentury k deficitu pouhých 10 mld. korun. A na to jsem patřičně hrdý.

Nu, a když jsem se dostatečně vychválil, dovolte mi, abych přešel k důležitějším věcem. Svůj projev jsem se rozhodl rozdělit do tří částí. Za prvé kontext státního rozpočtu. Za druhé výdajová stránka. Za třetí příjmová stránka.

Jak jste si možná povšimli, v mých předchozích projevech jsem se příliš kontextem státního rozpočtu nezabýval, a to ze zcela pochopitelných důvodů. Ten kontext byl totiž v zásadě neměnný. Žili jsme v klidném, víceméně konjunkturálním období, s mírným, ale trvalým ekonomickým růstem, excelentní nízkou mírou nezaměstnanosti a snižováním podílu státního dluhu na hrubém domácím produktu. Byla to krásná léta a je potřeba ocenit vládu, která přispěla svojí hospodářskou politikou k těmto výsledkům.

Pak přišlo něco, co jsme asi nikdo nečekali. Přišla epidemie. A já jsem se mimochodem zhrozil, když jsem dnes četl, že už je za den 300 mrtvých. Kolegové, to je strašlivé číslo. Nu, a ta epidemie měla, jak víte, dvě vlny. Zatím dvě vlny. V té první vlně jsme museli opustit onu adoraci hospodářského růstu, abychom zachránili lidské životy, což se do značné míry podařilo. Byl to úspěch v boji s pandemií, a tím jsme vlastně vytvořili novou situaci, Friedrich Nietzsche tomu říká: Umwertung aller Werte. Moderní označení je změna paradigmat. A já bych používal daleko jednodušší název - vzdát se některých stereotypů našeho myšlení. A ten stereotyp nadřazování ekonomického růstu nad cokoli jiného byl vyvrácen už v první vlně pandemie, právě lockdownem.