Vážený pane ministře zahraničí, excelence, dámy a pánové,

jsem rád, že se po roce opět s vámi setkávám, a těším se na čtyři další setkání, která nás v těchto čtyřech letech budou čekat. A věřím, že všechna z nich budou věcná a přátelská.

Povšiml jsem si, že poněkud utichl mediální tartas tvrdící, že existují základní rozdíly mezi koncepcí zahraniční politiky prezidenta a vlády. Přiznávám, že jsem si základních rozdílů nevšiml ani u minulé vlády, natož u té současné. A pokusím se to velmi stručně ilustrovat tím, že, myslím na příští týden, jsem svolal poradu ústavních činitelů v souladu s programovým prohlášením vlády, kde budu argumentovat některé otázky poněkud podrobněji.

Takže dovolím si shrnout svoje stanovisko k nejdůležitějším otázkám zahraniční politiky v několika podstatných bodech. Bez pořadí důležitosti začnu naším vztahem k Severoatlantické alianci.

Jak dobře víte, podporuji dlouhodobě naši misi v Afghánistánu, ale nejenom misi v Afghánistánu. Podařilo se mně v minulosti prosadit alespoň zárodek mise na Golanských výšinách. Jsem rád, že máme misi na Sinaji i v Mali, ale znovu opakuji, daleko a daleko nejdůležitější je právě mise v Afghánistánu. Podpořil jsem v nedávné minulosti i podstatné rozšíření této mise a domnívám se, že těm oponentům tohoto přístupu nemáme nadávat, ale máme s nimi klidně a věcně argumentovat.