Vážený pane prezidente Klausi, vážená paní Havlová, vážení ústavní činitelé, excelence, dámy a pánové.

Říká se, že v každé kapce vody je skryt celý oceán. A stejně tak v každém lidském příběhu dnes vyznamenaných osobností je kus české historie. Vždy jsem se snažil, abych svůj projev k 28. říjnu spojil právě s životním příběhem těchto vyznamenaných. K situaci v České republice se vyjádřím za dva měsíce ve vánočním poselství, ale dnes pokládám za svoji milou povinnost mluvit o osudech lidí, kteří za několik okamžiků státní vyznamenání získají.

Činím tak nejenom proto, že pokládám za svoji povinnost skládat účty a uvést důvody k vyznamenání jednotlivých osobností, ale především proto, že zastávám koncept živých dějin. Dějin, které nejsou interpretovány pouze jako jakýsi anonymní pohyb abstraktních idejí, ale jako žitá a žijící historie.

Dovolte mi, abych z tohoto hlediska rozdělil vyznamenané na dvě základní skupiny. První skupinou bude příběh o statečnosti a druhou skupinou bude příběh o práci. Pokud jde o příběh o statečnosti, pokládám za velkou čest, že mohu udělit nejvyšší české vyznamenání vojenské třídy dvacetiletému letci, který zahynul koncem října 1945 v bitvě o Británii. A měl na svém kontě sedmnáct úspěšných sestřelů. Zde platí nikoli coubertinovské, že je třeba se války účastnit, ale také, že pokud možno je třeba válku vyhrávat, a vzpomínám na slova Winstona Churchilla, který řekl, ještě nikdy v historii tak málo lidí, a tím myslel letce, nedokázalo tak mnoho.

Příklad dalšího statečného je člověk, který v Itálii zachránil stovky židovských rodin. A dalším statečným je šestnáctiletý chlapec, který obětoval svůj život, aby zachránil svoji spolužačku proti útoku šílené ženy. Často se setkáváme s názorem, že mladá generace je kritizována tou starší generací jako generace zkažená. A starší generace si neuvědomuje, že je to právě ona, která má v rodině implantovat mladší generaci hodnoty, jako je odvaha, statečnost, pracovitost a vlastenectví.