Otázka důchodů se dotýká všech. I mladých, i když ti si to až tak nepřipouští. Zatím. Střední generace už je nervózní víc, a ta předdůchodová strachy nespí, protože si není jista, zda vše z důchodu utáhne. Navíc jsou důchody ovládány nespravedlivou pseudorovností. Jak je to možné? Neplatí snad, že všichni mají stejná pravidla?

Jen zdánlivě.

Ta pseudorovnost spočívá v tabulkách. A tabulky nebývají právě empatické. Kolik odpracoval let, jaký měl příjem... a takový bude mít důchod. Má to ale jedno velké ale - nezohledňuje to individuální případy, kterých je ovšem tolik, že je lze zobecnit.

Například lidé pečující o blízkého člověka. Zanechají práce, a věnují blízké osobě řadu let života. Důchodovým systémem jsou pak nesmírně poškozeni. Obdobně maminky s léta snížením příjmem na mateřské. Obdobně rodiče s postiženými dětmi. Přitom tyto lidi by měl stát platit zlatem. A když ne zlato, alespoň jednou pořádnou penzi. Jednak proto, že si to ti lidé zaslouží, jednak proto, že tím, že sami se ujali role pečovatele, šetřili peníze státu. Zbavovali ho starostí. A sami to "odedřeli" na svých bedrech.

Stát se jim odvděčuje tak, že v rámci pseudorovnostářství stejných tabulek mají pak tito lidé nízký, pokud vůbec jaký, důchod. A jak z toho ven?

Jistě, obecně stejná pravidla být musí. Ale současně bychom měli v mezích těchto pravidel umět zachytit a ohodnotit, a chcete-li, odměnit, i jiné faktory. Péči o děti, péči o postiženého blízkého, péči o rodiče... A tak bych mohl pokračovat. Jednak by všechny tyto roky měly být chápány jako odpracované (což se sice v některých případech děje, ale stále ne ve všech podstatných), jednak by náročné péče o blízké neměla být trestána o to nižším důchodem. Možná právě naopak.