Zastavily na louce u lesa a Romové, tehdy jim nikdo neřekl jinak než cikáni, v pestrých krojích zapálili oheň, upekli slepici (v okolí u domů vesničanů se jedna dvě ztratily), přišli před dům a babička si nadšeně nechala hádat z ruky. Opravili hrnce a odešli. Nikdo je neurážel, nikoho neohrožovali. Za den, dva vše naložili a jeli dál.
Uplynulo pětapadesát let. Léta pokusů a omylů, jak nuceně Romskou populaci převychovat, uklidit z očí veřejnosti, potlačit, vnutit do norem a stylu chování většiny, která ovšem žila také v socialismu pod heslem „kdo nekrade, šidí rodinu“. Tak jaký výchova to byla?
Po roce 1989 jsme se začali tvářit, že problém neexistuje, že jej principy tržní ekonomiky vyřeší samy. Zavírali jsme oči a neviděli, že chudých ráj je špinavý (jak se zpívalo) a bídný, nedůstojný jak pro lidi v něm žijící tak pobuřující pro okolí.
Měl jsem štěstí (nebo snad smůlu), že jsem měl od roku 1991 jako přísedící v mezinárodní organizaci pro sociální bydlení (CECODHAS) možnost poznat, že moderní země se nestydí definovat problém a hledat řešení pro lidi na okraji společnosti, bezdomovce, chudé a ohrožené vyloučením. Trpělivě jsem spolu s kolegy na tuto skutečnost upozorňoval vlády a její ministry s kompetencí pro bydlení. Marně. Všemocná privatizace v paradoxu s trvale regulovaným a tedy nízkým nájemným vše deformovala. Obce získaly v roce 1991 ze dne na den statisíce bývalých státních bytů. Jakmile ovšem stát přestal dotovat Okresní podniky bytového hospodářství a obce z vybíraného nájemného nestačily pokrýt náklady na provoz a nutné rekonstrukce zanedbaného bytového fondu, zastupitelstva nalezla jediný lék: Privatizaci. Vše co šlo převádět do vlastnictví nájemníkům, ti šťastni, že lukrativní majetek získávají pod cenou, jejich slepou politiku hájili. Prostě ráj, souznění. A čas běžel.
Četl jsem články včerejších zpráv. Prý Bohumín či Havířov, dík ne moc promyšleným změnám práva pro vyplácení různých dávek, odmítají vyslovit souhlas pro osoby ubytované v ubytovnách na teritoriu jejich měst. Je jejich chování odsouzeníhodné, nehumánní, neetické a Bůh ví co ještě? Nesmysl. Je to jen důsledek oné dlouhodobé slepoty politiků a naivních řešení metodou pokusu a omylu. Hlas starostů neposlouchají.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV