Na politické scéně České republiky dochází v posledních měsících k zásadnímu přeskupení sil. Zatímco na levici zhasíná hvězda sociální demokracie, do stejně nicotných pozic se začíná po vyloučení Václava Klause ml. propadat i původně pravicová ODS. 

Důvěra, kterou dostala od voličů před deseti lety nově vzniklá TOP09 se ukázala jako neopodstatněná. Původně sympatičtí Starostové a nezávislí, kteří měli přinést do celostátní politiky dotek „první linie“ se připojili k salonním intelektuálům a tím ke svému konci. KSČ, o které ti, kteří zabránili na začátku 90. let její rozpuštění, najednou tvrdí, že měla být pro své nezměněné ideologické postoje dávno zrušena, skutečně jede posledních 30 let stejnou notu, za jejíhož znění nenápadně vyklízí pozice. 

Pominu to, že ti, kteří existenci KSČ(m) obhajovali tehdy nám, kdo jsme měli opačný názor, tvrdě spílali a vysmívali se nám. V každém případě KSČM nyní sama usiluje o svůj odchod do záhrobí, kterému by ovšem předcházelo dostatečně lukrativní zobchodování jejího paláce vhodně umístěného na ulici jménem „Politických vězňů“. KDU-ČSL, která náhle tvrdí, že s Římsko-katolickou církví nemá nic společného, sama její osud následuje. Jako temný oblak se nad KDU-ČSL i nad Římskokatolickou církví vznáší otázka prapodivně politicky „zahraných“ restitucí, kdy právní a ústavní pořádek byl poté, co se roztáhl jak žvýkačka Pedro po celodenním žmoulání údajně zachován, ale pachuť umělohmotné gumy v ústech zůstala. Protože pochyby o právu a zejména spravedlnosti vždy přinášejí nedůvěru v systém práva a nastolují možnosti handrkování se o jeho účelové použití, není divu, že podle hesla „na hrubý pytel hrubá záplata“ se zjevila otázka „zdanění“ církevních restitucí, což je z hlediska právní teorie prostě nesmysl, z hlediska politické reality to je vyjádření všeobecně panujícího pocitu, že „když jste nás doběhli a protlačili jste si něco, tak my vás zase doběhneme zpět.“  Jak za těchto podmínek se chce KDU-ČSL vztahovat k Bohu a pasovat se na nositelku křesťanských hodnot, věru nechápu. 

Možná by těm „křesťanským hodnotám“ mohla posloužit v rámci modelu prvních křesťanských komunit: to ovšem v roli římské státní moci, nahánějící první křesťany do cirků mezi dravou zvěř, nikoliv coby prvních křesťanů samotných. Pak zde máme ještě projekt Věci Veřejné 0.3, který se ve verzi 0.1 jmenoval svým původním názvem, ve verzi 0.2 Úsvit Tomia Okamury a 0.3 SPD. I zde dochází k posunu: zatímco Věci veřejné pohřbil osobně zakladatel hnutí Vít Bárta, Úsvit pohřbilo kolektivní centrální vedení, které se proti T. Okamurovi vzbouřilo. Jmenovaný, jemuž nelze upřít vysokou míru kreativního politického pragmatismu ovšem ve svém dalším projektu krutě podcenil skutečnost, že skákat nahým pozadím o obličeje nelze nejen vlastní věrchušce, leč dupat není možno ani pro lidu prostém, protože ten má tendenci volně uchopit řemdichy a palcáty a s vedením naložit v nejlepší tradici pražských defenestrací; což je ovšem vývoj, který nás ještě u tohoto politického subjektu čeká. 

Poslední součástí politického pole je hnutí ANO, vyznačující se bravurním marketingem a využívající především skutečnosti, že opravdu není koho volit. Heslo „ANO, bude líp“ zní ve skutečnosti „Větší průsery už nebudou“. Což český voliči s úlevou přijme – a nelze se mu divit a již vůbec ne jej za to obviňovat.