Na facebookových stránkách pravicových politických stran a jejich představitelů jsme mohli v posledních měsících zaznamenat palcové titulky informující o tom, že „komunisté už neexistují“, „komunismus je zakázaný“, „komunistické symboly jsou trestné“ apod. Tito poskoci současného režimu se už od června 2025 vzájemně utvrzovali v přesvědčení, že úderem 1. ledna 2026 čeští komunisté zmizí ze světa nebo alespoň navždy zmlknou. Nestalo se tak. Nebyl důvod. Komunistické hnutí v České republice rozhodně prokazatelně NESMĚŘUJE k potlačení práv a svobod člověka a NEHLÁSÁ rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť. Není tedy co trestat a proč mlčet.

Jeden, byť okrajový, efekt však nabytí účinnosti novely paragrafu 403 trestního zákoníku o „zákazu propagace komunistického hnutí“ mělo – u některých levicových politiků zesílilo autocenzuru, tedy jakousi preventivní opatrnost ve vyjadřování politických postojů.

Jsem ale přesvědčena, že v tomto případě nejde pouze o mechanickou reakci na formální právní omezení, ale o širší proces internalizace mocenských vztahů, který má potenciálně významné důsledky pro kvalitu demokratické soutěže obecně. Z marxistického hlediska je klíčové rozlišit mezi reálnou právní represí a přehnanou sebekontrolou, jež často překračuje samotné zákonné požadavky. Tuto problematiku rozpracoval již Antonio Gramsci ve svém konceptu hegemonie. Ten vychází z předpokladu, že vládnoucí třída si neudržuje moc jen silou (policie, zákony), ale hlavně tím, že má schopnost a prostředky (média, školy, kulturu, církev,…) formovat hodnoty, normy a „zdravý rozum“ tak, aby existující řád působil přirozeně. Stabilita systému pak stojí především na tom, že lidé tuto dominanci vnitřně přijímají a reprodukují. Moc vládnoucí třídy se tedy neprosazuje pouze prostřednictvím donucení, ale především skrze souhlas a internalizované normy. Z tohoto pohledu je přehnaná autocenzura v jakékoliv oblasti lidského života symptomem ideologické dominance, nikoli jen individuální opatrnosti.