Evropská unie se dnes ocitá na křižovatce. Stojíme tváří v tvář rostoucímu napětí uvnitř národních států, ale i mezi samotnými členskými státy. Vyrovnat se s překážkami, které jsou dnes Evropě kladeny do cesty, se jednotlivé členské státy snaží různými cestami. Některé se uzavírají samy do sebe – jako třeba Velká Británie. Jiné – jako Francie, Holandsko, Německo či Španělsko – bojují s velkým ohrožením tradičního politického systému. Oslabují tradiční politické strany a do centra dění se dostávají strany nové, často populistické a prohnaně těžící z obav voličů o budoucnost.

Když se dívám kolem sebe, vidím zvětšující se propast mezi starými a novými unijními státy. Rétorika řady starých členských států západní Evropy se obrací proti novým členským státům střední a východní Evropy, které se stávají pohodlným cílem pro ventilaci západoevropských frustrací – zejména pro to, že se střed Evropy naučil mnohem výrazněji artikulovat  zájmy tohoto regionu. Země střední a východní Evropy dnes výrazněji a jednotněji prosazují své priority. Nicméně přes společný postup nám jako regionu stále chybí celkový strategický pohled na Evropu a její směřování. Umíme reagovat na jednotlivé výzvy a návrhy, avšak schází nám komplexní, jednotná a jasná vize budoucí Evropy.

Členské státy rovněž rozděluje odlišné vidění konfliktů na východ a na jih od hranic Evropské unie. Je logické, že konflikt na Ukrajině a problémy s Ruskem vnímáme mnohem citlivěji my, zatímco problémy na jih od EU jsou mnohem důležitější pro staré členské státy.