Chci se však zaměřit na poněkud méně výrazný, ale o to více trvalý odér, který po každých volbách zanechávají populistické strany prostřednictvím svých slibů a prohlášení.

Už jsme si zvykli, že některé politické strany přicházejí s nerealistickými nápady, dušují se, co po volbách zavedou či zruší. Pochopitelně vědí, že jsou to jenom sliby. Vědí to i občané. Přesto po masivní volební kampani zůstávají v éteru přísliby a neurčitý pocit, že by to tak možná mohlo být. Pokud nadějný politik slibuje, že vytvoří nová pracovní místa na Hodonínsku, na Břeclavsku, napadá nás: Nemohl by říci, jak se to dělá, aby se poučili i na Bruntálsku či Ústecku? A proč už to vlastně jinde nevyzkoušeli? Zatím na to nepřišli? Evropa by mu byla vděčná, kdyby napověděl svým kolegům, jak pomoci získat práci mladým ve Španělsku nebo v Řecku. Přesto se v hlavách některých usadí červík, že možná kdyby se chtělo, tak by to mohlo jít.

Celý život učím a s obavami sleduji, že ani školství nezůstalo uchráněno populistických nápadů. Padají jeden za druhým. Škody bude těžké vyčíslit. Jak chcete zhodnotit odborně problematický nápad, který navrhuje výuku angličtiny už od mateřské školky? Že je to nereálné a nerealizovatelné, by mně ani tolik nevadilo.