V krásné zemi, plné hájů, ryb, zvěře a ptactva. Kde slunko rozevírá každý den svou náruč a měsíc nás hladí po tváří večer, když usínáme spokojeni, že žijeme ve své krásné, rodné zemi, kde poctivost, slušnost se prostě vyplácí. Kde pracovat a mít rodinu se vyplácí.

V zemi Čechů – Moravanů – Slezanů v naší rodné vlasti.

Můj sen je naivní, asi tak já, jak jsem naivní já sám o svých představách, o své rodné zemi,

o vlasti mých a našich předků. To, že jsem naivní, za to se nestydím, je to můj sen, má tužba, je touha co bych své rodné zemi a nám všem chtěl dát. A tak v tom snu občas vidím, jak Blaničtí rytíři zbroj leští, meče kovají a podkovy koním dávají. Proč to, proč takový sen? Každý přeci víme své. Každý známe tu bolest, ten pal na srdci, když rozevřeme oči své dokořán, kde že to vlastně žijeme. V jaké že to zemi, kdo jí spravuje a jak řídí. Jak všicci Ti, co se naučili slova klást na talíř, jak kus žvance s cílem, a mnohdy jediným, urvi si hned, co můžeš, dřív, než ten druhý Ti to vezme, a hlavně pospíchej, aby na toho třetího nic nezůstalo. A kdyby náhodou snad ten druhý to viděl, tak ho pomluvíme tak, že ani ten s leprou mu nebude chtít ruku podat s obavy, že by se mohl ušpinit. Toho třetího, který to zjistí, buď si jej koupíme, anebo zatratíme. Tak budeme vládnout dál, dál a dál. A tato zem bude jenom naše, ne všech. Prodáme, koupíme všechno, co se dá, a kdo v cestě nám bude stát, toho tvrdě ztrestáme.